Ať bylo jak bylo, vždy si náš národ udržel tradice lidových zábav, slavnosti, poutě, posvícení a všeho, nesmělo chybět veselí, tanec a řízná muzika.
Vyrůstal jsem na periferii Prahy v Braníku naproti Barrandovským terasám, kam jsem hned po válce. s věrným kamarádem Pepíkem, co by ještě jako kluci, chodili v neděli dopoledne na koncerty dechovky, později nás pořadatelé pouštěli na odpolední čaje R.A. Dvorského /na kukačku/. Oba dva jsme byli zvídaví a tak jsme spolu, ještě za války, prolezli všechna otevřená muzea. Náš společný sen byl, navštívit pro nás tehdy zakázané podniky, až nám bude osmnáct.
Začali jsme nejdříve od tanečních parketů, kde se hrálo odpoledne, U Tomáše, v Nekázance, u Fleků, U Šlajzů, u Klimšů, na Střeláků, Mánes …. Později Kosí hnízdo, Oživlé dřevo, ale hlavně Šmelhausovy a Románku, dva známé podniky, kam chodila pražská galerka. U Šmelhauzů jsme měli tu čest poznat „Kněžnu“ byli jsme zající a o ty byl všude zájem. Ona dívka seděla blízko baru, v koutku kde byla skoro tma. Takových postaviček bylo mnohem víc, ale Kněžna byla nejvýraznější. Většinu těchto unavených jste ve dne mohli již od rána potkat v hospodě u Pacovskejch na Gorkáči. To bylo jen nepatrné množství podniků co jsme s Pepíkem navštívili pro uspokojení touhy poznání.
V druhé polovině padesátých let, zmírnila se honba na „čarodějnice“ a opět nastala doba masopustních veselic, karnevalů, plesů, staročeských bálů a stranických zábav. V každé sokolovně, hostinském sále a společenské místnosti se celou zimu tančilo. zpívalo, losovala se tombola, odhalovaly se masky. Většina zábav byla tak úspěšná, že se prodlužovala až do raních hodin. Nebyla televize a lidé se ještě uměli bavit kolektivně. Stryptýz nebyl, když tak ojediněle při mazurce kdy se žena otáčela dokola, zvedla se jí nabraná sukně a pod ní flanelové „bombarďáky. Samozřejmě vždy hrála živá muzika bez elektrických zesilovačů. Mladým se nalévala grenadýna, půlitr piva stál Kčs 1,40, Plzeňské Kčs 1,90, obložený chlebíček 3,- . Olomoucký syreček 3,- Je zajímavé, že tehdejší režim dokázal zlikvidovat a zavřít drobné provozovny, ale hospody, restaurace, vinárny , bary i obyčejné nálevny, za celou dobu svého působení nezavřel ani jeden podnik. Všichni pracovali pod hlavičkou RaJ.
Koncem padesátých let jsem zmoudřel, oženil se a s manželkou, s bývalým spolužákem a jeho ženou jsme začali navštěvovat společenské akce. Dostali jsme pozvání od jeho matky, abychom navštívili hospodu U Němečků, kde pracovala jako šatnářka. U hospody byl taneční sál, kde každou středu a neděli odpoledne hrála k tanci dechovka. Zvláštností bylo, že hlavní návštěvníci byla „Pražská galerka“, která měla zakázanou Prahu. Policajti dělali, že o ničem nevědí. Začali jsme tam chodit. Sedali jsme na vyhrazeném místě na podiu vedle kapely, na místě, kam si nikdo z hostů nedovolil vkročit. Sál byla úzká nudle, po obou stranách stoly a mezi nimi parket, kde se tacovalo tak zvaně po prkně. Na polku se tančila „šouranda“ a na valčík „staváček“ , kdo neuměl toho vystrčili doprostřed a tam se mlel jak nudle v bandě. Stalo se, že pro mě přišla frajerka a povídá „zajdo pojď si se mnou zatancovat“ protože nebylo moc místa, zastrčila prázdnou židli pod stůl a řekla „a jdem“. Itak málo místa na staváčka stačilo. Bylo běžné, že host si dal zahrát hřbitovní píseň, nebo pochod za někoho kdo odešel na věčnost a potom fňukalo půl sálu. Politika tam neměla ce dělat, a čest se řešila pěstním právem. Tím také skočil taneční lokál u Němečků, host hájil svou čest dostal facku, padl nešťastně hlavou na hranu litinových kamen...
