Dobří lidé ještě žijí

Jako správný důchodce, spinkám do devíti, i tentokrát se mě podařilo vstát v půl desáté, odhrnu závěs, abych se podíval jak je velký mráz, minus dvanáct, ale nádherně modrá obloha a sluníčko ukazovalo krásný den. Konečně se asi vypravím k sousedům do Bavor udělat pár obrázku zasněžené krajiny. Posnídal jsem tradiční rozpečenou housku s máslem a čaj, pořádně jsem se oblékl, hlavně tepláky pod kalhoty, protože tady když to začne foukat, tak bych asi mohl přijít o zbytek mužství. Kouknul jsem se do kalendáře, jestli není třináctého, sebral chlebník s fotoaparátem, nasedl do vymrzlého auta a hurá na „lov“. Za Lenorou jsem uhnul k hranicím, zkratkou přes Vlčí jámy. Kdykoliv tudy jedu, vždy se mně zdá pastvina na rovině jiná a dneska obzvlášť krásně třpytivá od slunce. Opět mě to zlákalo udělat si snímek. Abych na zasněžené silnici nepřekážel, zajel jsem ke krajnici, jenže krajnice byla jenom urovnaný sníh pluhem a já se zabořil do „pangejtu“. „Tak jsem vyřízenéj a do večera se odtud nedostanu“, uvažoval jsem nahlas, protože jsem vycházel ze zkušenosti, jak se k sobě řidiči chovají a místo pomoci se většinou škodolibě smějou. Navíc v těchto místech není velká frekvence aut, když je sněhová kalamita. Chvíle zoufání přerušila posádka hned prvního projíždějícího vozu, který projížděl kolem mě, manželský pár, a nabídli pomoc. Vyrazilo mě to dech a taky rozvahu, začal jsem zmatkovat, myslel jsem, že nemám tažné lano. Na vozidle jsme hledali hák na zapřažení, našli jsme nakonec místo bez háku, který bych měl mít u rezervního kola, tam nebyl ale, zato nové tažné lano. Nakonec za spolupráce další projíždějící posádky, se auto z příkopu podařilo vytáhnout.  Poděkoval jsem a nabyl jsem přesvědčení, že přece jenom dobří lidé ještě žijí.