Dívka, která přiváží do hor slunce

Jezdí za mnou z města skoro rok a vždy přiváží krásné, většinou slunečné počasí. Vždy  po dobu pobytu, minimálně týden, se nám zdají dny jako by nám někdo seslal štěstí. Říkáme si, že o co nás dříve život ošidil, nyní nám v dobru přináší. V mládí se tomu říká láska, ale pomíjející, dnes je to opravdová. V zimním období ráno nepospícháme z postýlky, užíváme si pomalého příchodu dne a  když již musíme  vstát pochutnáváme si na rozpečených houskách z mrazáku, které připravím na plotýnkách elektrického vařiče. Hrnec čaje, slazeného medem, křupavá houska (z místního pekařství) silně namazaná máslem  no to je mňamka. Poslední návštěvní  týden se prvně nevydařil. Přijela do hluboké zimy, sněhu po kolena, mráz, šedivá obloha. Druhý den jsem stačil upéct pekáč vepřové  krkovičky, knedlíky jsem uvařil již předem, udělal  pomazánku Mikles – Pikles, podle rodiného receptu a k tomu pár obložených chlebíčku, jako bych  věděl co mně čeká, druhý den jsem se probudil s horečkou a pořádným kašlem, snídani jsem dostal do postele a chod domácnosti převzala opravdová láska. Týden utekl, kdy jsem byl pečlivě ošetřován až  k úplnému uzdravení a nastal čas rozloučení, ale přece jenom  došlo k velké změně, dívka mně na rozloučenou zanechala rozzářené slunce, které se po dlouhé zimě vrátilo do této krajiny