Chceš zkusit co vydržíš ? Odstěhuj se na venkov.

    Až budeme v důchodu, půjdeme bydlet na venkov.  Sen, který se změnil v peklo.

Chtěli jsme si s ženou splnit vytoužený sen, prožít klidné stáří někde na venkovském domečku se zahrádkou, s lavičkou na zápraží a pejskem u nohou, kočičkou na klíně a všude okolo nás  lesy plné hub  a tak jsme šetřili, snili a čekali až nás stát nebude potřebovat a odloží nás do důchodu. Ta chvíle nastala a my jsme se snažili náš sen změnit v realitu přes realitku a tak jsme se dostali po dlouhém putování po české krajině nakonec  až k Rokycanům do malebné krajiny  Brdské pahorkatiny, kde jsme za rozumnou cenu koupili od místního zkrachovalého podnikatele rodinný domek se zahrádkou s krásným výhledem na  okolní lesy (jak říkali místní , plných hub). Skoro vysněný „ideál", akorát v té euforii jsme přehlédli jaké máme sousedy. Fakt byl, že slušně pozdravili a jeden dokonce pronesl poznámku, jestli se nám tu vůbec bude líbit, protože „měšťáci nic nevydrží" Pro jistotu jsme si zatím ještě nechali v Praze garsonku. První rok nás euforie neopouštěla a my jsme mysleli, že jsme našli to „nejlepší místo pod sluncem". On nám totiž nezbyl čas na to, abychom vnímali co se děje okolo nás, zahrádka byla zanedbaná, plot se musel z části opravit, zčásti osadit  živým plotem, navézt kameny na skalku, absolvovat spoustu nadšených návštěv, výlety do okolí a také se ten rok urodilo plno hub.

První procitnutí nastalo, když jsem dojel s autem do opravny, protože mně nešli ostřikovače skel. Mistr mně povídá, „že jste přes noc nechal auto před garáží?" a otevřel přední kryt motoru, „podívejte se jak si na vás smlsla" a ukázal na ohryzané kabely  a překousané gumové hadičky od kuny. Přijel jsem s opraveným autem domů a začal jsem pořádně vnímat okolí. Soused z pravé strany, jak sám o sobě tvrdil - ochránce přírody,  měl z požární nádrže (10 x 15 m) udělaný krásný rybníček s lekníny a pěstěnými  kapry. Když jsme se nastěhovali, založil v tichosti, pod okny naší kuchyně nový kompost kam nosil zbytky z kuchyně, posekanou trávu a chcíplé ryby. Když jsme se proti tomu ohradili, řekl, že je to na jeho pozemku a my musíme něco vydržet, Samozřejmě, že zápach nás odpuzoval ale kuny a podobnou „havěť" přitahoval. Příště se sesunulo z jeho strany, několik kubíku palivového dřeva na náš plot, přepad z odpadní jímky svedl pod naší kůlnu, stromky u plotu zaléval na noc fekáliemi a vždy se vymlouval, že musíme na venkově něco vydržet. Byli jsme zatím tolerantní, ale na klidu nám to nepřidalo (idylka zmizela). Sousedka z levé strany „tančila u  tyče" v blízkém motorestu a tak každé ráno kolem sedmé hodiny pustila disko - hudbu, z aparatury umístěné v domě směrem k silnici, v takové síle, že babky, sdělující si novinky, padesát metrů od domu, museli pro hluk utéct, v našem domě drnčeli okna a chvěli se stěny. Odpoledne se to v ještě větší  síle opakovalo z druhé aparatury umístěné směrem do zahrady, kde se „dáma" promenádovala nahá. Soused z pravé strany, když jsme odjeli do města, čistil nádrž a místo do blízkého potůčku,  přečerpával vodu pod základy našeho domu. Neměli jsme veřejný vodovod, ale jenom vlastní hlubokou, na vodu bohatou studnu, opět jsme odjeli na týden  do Prahy a když jsme se vrátili, soused zprava měl již vykopanou novou, již čtyři metry hlubokou studnu, asi šest metru vzdálenou od naší, „prý potřebuje vodu pro rybníček a vy to přece vydržíte" !   Tolerance ještě zůstala, ale bylo jasný, že  to nebyla náhoda, všechno co se u sousedů dělo, byla cílená provokace, znepříjemnit Pražákům pobyt. Vyvrcholení nastalo, když manželky, 86 letá matka byla u nás v létě na víkendu a my si šli společně sednout na zahradu. Nejdříve syn souseda  zprava začal cvičit na bubny (denně), to jsme se ještě domluvili hlasitým hovorem, ale za chvíli  se přidala  sousedka z leva a zpustila  „techno na plné pecky" a měla náramnou radost, že se pro nesnesitelný hluk nemůžeme domluvit. „Domluvit"  jsme se chtěli,  ale to nešlo!! Když konečně řev skončil,  zeptal se nás ironicky soused z prvé strany, stojící za plotem, „co s tím budete dělat?", odpověď zněla  „prodám to" a tak se také  do půl roku stalo.

Později mně moji známí, říkali, že kdyby věděli kam se chci natrvalo ( za idylkou ) odstěhovat, tak by mně to rozhodně rozmluvili, protože ty doby dojemných sousedských vztahů na venkově, dávno zmizeli a nastoupila závist i mezi rodáky, zdůrazněné vysokými ploty a nevraživosti, ale pro „ náplavku" z velkého města dokážou společně vytvořit   

„p e k l o" !!