Teoreticky všichni chceme, aby regiony pokulhávající či chudší dohnaly regiony bohaté. Máme k tomu spoustu koncepcí. Evropská unie na to dává peníze z fondů. Formálně je to státní zájem, dokonce mnohokrát deklarovaný. Čímž to končí. Člověk by možná čekal, že poslanci, senátoři, ministři, ministerští, krajští úředníci a veškeří poradci křižují naši zemí a jako pilné včely sbírají informace a náměty k řešení. Ach ne, oni raději jezdí všude možně po exotických zemích, nesporně za nemalé peníze. V análech parlamentu je jistě podstatně více zpráv o jednání v Peru než o tom, co zjistili zákonodárci v Bruntále. Rádi vysvětlujeme na Sumatře, jak to u nás chodí. Nebo poučujeme o demokracii ve Východním Timoru. Ale sednout si někde na Osoblažsku s místními frustrovanými lidmi a poslechnout si, jak se žije těm, kteří nemají rok zaměstnání a na nejbližší úřad práce jezdí třicet kilometrů, to chce trochu více než průkaz poslance a diplomatický pas. Chce to i odvahu.
Třicet kilometrů tam, marný pohovor, třicet kilometrů zpět.iDnes
Protože tady mají občané České republiky celkem přesný pocit, že existují minimálně dvě skupiny obyvatel. Ta, která „se má“ a ta, která „se nemá“. Přičemž o tu druhou nikdo nestojí.
Stát má v posledních měsících a vlastně již v posledních mnoha letech výbornou taktiku. Vyklízí totiž celé regiony, přestává v nich fungovat – s pokrčením ramen se řekne, že je třeba šetřit. Ruší úřadovny Policie ČR. Nejsou peníze, a aby vůbec někdo hlídkoval v odlehlých oblastech, měly by se obce skládat na benzín. Ruší pošty, protože jsou ztrátové. Mizí úřady práce, na jejich síť není dost peněz. Stejně těm tisícům lidí nemohou pomoci najít zaměstnání, protože to není Praha či Brno nebo Hradec Králové, ale Sudety nebo jiný Bohem zapomenutý kraj, kde na jedno místo připadají desítky či stovky zájemců. Ale dostavit se na konzultaci nezaměstnaný musí, protože jinak riskuje podporu. Takže třicet kilometrů tam, fronta, marná konzultace („Nic tady pro Vás nemáme“) a třicet kilometrů zpátky. To by porazilo i notorického optimistu.
A stát také říká – milé obce, pokud chcete, aby u vás zůstalo tohle nebo tohle, tak si připlaťte.
Přitom těm stejným obcím bere peníze. Příklad? Ale jistě. Taková společensky účelná pracovní místa. V podstatě systém, kdy stát dotoval obcím možnost zaměstnat na potřebné práce lidi bez zaměstnání. Obcím to pomohlo, lidem také – pravda, nebylo to levné, ale jistě v tom byl nějaký smysl. Nyní bude znovu zavedeno částečné financování systému částkou 2720 korun z obecních peněz. Což sice není tolik, ale pro většinu obcí, které se tak tak drží nad vodou, je to konec – nebudou si moci takové pracovníky dovolit. Čili podstatně více lidí nebude mít co dělat, budou zatěžovat úřady práce, sociální odbory pověřených obcí a celý systém. Ale ušetří se. Prý…
Jenže to není tak úplně pravda. Obce si „najmou“ méně lidí na práce. Ti ostatní půjdou zase na ten „pracák“, kde nic nenajdou, nějakou dobu pobudou na podpoře, k ní si vyžádají sociální dávky (budou na ně mít nárok) a až skončí podpora v nezaměstnanosti, tak získají peníze ze sociálního systému. V podstatě budou mít to stejné, co nyní, úspora tedy nebude velká, ale nebude vykonáno mnoho práce, která by se obcím hodila.
Šetříme papírově miliony nebo desítky milionů, možná stovky, z druhé strany stejné miliony, desítky nebo stovky milionů zase vynakládáme. Přitom potřebné stovky milionů mizí v neprůhledných zakázkách, miliardy se vynakládají na věci, které nepotřebujeme, další miliardy se vytahují lidem z kapsy kvůli dotacím na výrobu elektřiny.
Pan ministr Vondra by měl zajet do toho Bruntálu a udělat tam místním přednášku na téma tři čtvrtě miliardy za ozvučovací techniku. Jistě si ho rádi poslechnou. Ale měl by předtím natrénovat běh. Na Prahu je to nejkratší na Rýmařov, Záhřeb a Lanškroun.
