Rath a otázka demokracie

Kauza Davida Ratha bývá v médiích a v diskusích označována za ostudu české demokracie, za ukázku úpadku a obecného zmaru. Vyžívá se v tom bulvár, ale i ta média, která se považují za seriozní. Nejde ale spíše o důkaz toho, že naše demokracie funguje?

V prostředí úpadku a obecného zmaru by k žádnému případu Davida Ratha nedošlo. Nikdo by nebyl zatčen, policie by nekonala. Kde není demokracie, tam není ani soud s mocnými – mnoho lidí v této zemi s oblibou zapomíná, že jedině demokratický systém a žádný jiný umí odstavit i svoje nejvyšší představitele a udělá to otevřeně, s čestným a spravedlivým soudem. Lomit nad naší demokracií rukama ve chvíli, kdy byl zatčen jeden z vlivných politiků, kdy probíhá jeho vyšetřování, kdy se politická reprezentace země k tomuto případu jednoznačně vyjádřila a kdy policie, státní zastupitelství a soudy mají naprosto volné pole pro svoji činnost, to je prostě hloupé.

David Rath a lidé, kteří byli obviněni s ním, budou za několik měsíců postaveni před soud a doufejme, že to bude soud kvalitní a vedený korektně. Není to tak dlouho, co naše justice soudila Víta Bártu a Jaroslava Škárku – mám pocit, že celkem i napříč politickým spektrem zaznělo, že to byl důkaz nezávislosti justice a jejího pevného postavení mezi třemi pilíři moci. Snad se bude podobná sebejistota a profesionalita opakovat.

Jenže nikoliv tyto případy by měly být ukazovány jako doklady prohnilosti demokratického systému. Daleko větší problém je v těch kauzách, které zatím neskončily jasným rozuzlením a ve kterých nutně veřejnost tápe a ze kterých nemá dobrý pocit. Jsou to desítky či stovky různých příběhů, o kterých „se ví“, ale z nichž není ani dlouho po jejich provalení žádný rozumný výstup. To je třeba případ ProMoPro, kde sice létají ve vzduchu nějaká obvinění, ale jaksi nelogicky se vyhýbají lidem z oblasti politické moci. V případu Opencard, kde šlo minimálně o srovnatelné peníze, o jaké jde ve stavebních zakázkách ve Středočeském kraji, dodnes nevíme, jaké kroky vlastně policie provedla, jestli nějak pátrala nebo jenom pátrání předstírala. Ohrožením demokracie není zatčení Davida Ratha. Ohrožením demokracie je, že za hromadou případů jako ProMoPro a Opencard nebo tunel Blanka zůstává les otazníků a podezření, že korupce sahá i do některých složek policie, státního zastupitelství, na pražský magistrát a na Úřad vlády České republiky.

A pak je tu faktor času. Z hlediska společenské hygieny je nutné, aby se podobné případy řešily rychle a aby veřejnost nečekala na rozuzlení nekonečně dlouho. Možná i proto se nyní s oblibou říká, že případ Davida Ratha je největším úplatkářským skandálem v zemi. Je dost dobře možné, že to není pravda – kdyby odsouzení (a to zatím nepravomocné) bývalého senátora za ODS a bývalého starosty Chomutova Alexandra Nováka nepřišlo až třináct let po korupčním činu a sedm let po začátku soudních tahanic, nezapomněla by veřejnost i novináři na jeho 40 milionů na tajném kontě v Rakousku. Podobně jako by nezapomněla, že tento politik zneužil informace, které získal během své politické činnosti, a skoupil pozemky, kudy měl být veden plynovod. Vydělal na tom „legálně“ mnoho milionů korun. Využil toho, že se dopředu dozvěděl, jak budou cenné a v podstatě okradl jejich vlastníky. To jsou případy čehosi, co lze nazvat „politickou korupcí“ a na co je zatím česká demokracie krátká.

A co třeba případ Key Investments, kde některé pražské radnice utopily stovky milionů korun, které již občané nikdy neuvidí? Jasná zlodějna, ale bez trestu.

Těch případů, které vyšuměly do ztracena, je mnoho – podstatně více, než případů vyřešených a rozhodnutých soudem. To je ten jed v demokracii: Nikoliv zatčení jednoho hejtmana, ale beztrestnost desítek ministrů, primátorů, radních a zastupitelů, poslanců a dalších, kteří se pohybovali kolem zjevných korupčních kauz, ale nyní nenesou odpovědnost ani trestní, dokonce však ani politickou.