Podpořím církve, ale ne tento zákon

Jsem věřící člověk, jsem pro odluku církví od státu, jsem pro vrácení majetku církvím. Ale nemohu podpořit vládní návrh zákona, který je nyní v Parlamentu.

Podepíši ihned věty, jako: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno.“ Samozřejmě.

„Církev musí být nezávislá na státu.“ Jistě, o tom není spor.

Můj problém se současným zákonem je jediný – je to předpis bezbřehý a v dané době nerealistický.

Nejdříve několik poznámek k tomu, co mi vadí na diskusi o tomto zákonu ze strany jeho militantních odpůrců. Někteří odmítají jakékoliv vyrovnání státu a církví. To by byla hloupost a nespravedlnost, jaká by se s námi táhla další desetiletí. Podobný názor je primitivním projevem nedospělé nenávisti ateistů k víře. Další mluví o tom, že církve si svoje majetky nakradly ve středověku, takže nyní nemají na nic právo a vytahují inkvizici a já nevím, co ještě. To jsou, promiňte mi to slovo, úplné bláboly. Podle této logiky bychom měli vyhlásit válku Švédsku a silou našich gripenů a pandurů si vymoci navrácení Rudolfínských sbírek. Německo by po nás mohlo chtít miliardy za vypálené kláštery lemující Spanilé jízdy husitských vojsk (nemluvě o znásilněných jeptiškách). Podobných „argumentů“ zaznívá v této diskusi příliš mnoho a Bohužel dostávají značný prostor v novinách. Přitom nestojí za zlámanou grešli a myšlenkově jsou to páchnoucí mrtvoly.

V čem ale vidím podstatu sporu. Jde o dvě roviny. První: je zde pozemková nedokončená reforma z roku 1947, která některé majetky církvím zákonným způsobem odebrala, avšak do komunistického převratu nebyla „zúřadována“. Tedy jsou zde značné majetky, které byly v pozemkových knihách ještě v době bolševického puče zapsány jako majetky církevní, podle platné legislativy ale církevními majetky nebyly. Tyto pozemky a nemovitosti podle vládního zákona bude stát vracet.

Druhá rovina je výpočet finanční náhrady. Řídí se jinými pravidly, než výpočet použitý vůči fyzickým osobám v případě restitucí z devadesátých let. V tom spatřuji nerovnost, nespravedlnost a chybu.

To jsou, myslím, dva racionální důvody, proč je vládní návrh nedobrý.

Nejen nedobrý – horší je, že výsledkem jeho prosazení bude situace, kdy církvím vznikne reputační škoda, se kterou se budou potkat po dlouhé roky.

Proč se to stane? To je delší vyprávění. Vládní koalice měla hledat kompromis s demokratickou opozicí a říkám, že ten kompromis by se našel. Církvím bychom vraceli dostatečné majetky a vyplatili bychom jim dostatečné náhrady za majetky, ale nikoliv nadstandardní vůči těm, kteří se mohli jako oprávněné fyzické osoby hlásit o restituční nároky. Josef Novák a církve by si byly rovni. A zákon by prošel drtivou většinou hlasů, což by přinejmenším relativizovalo řvouny a hlupáky, jejich výkřiky by rázem nebyly relevantní.

Protože však taková dohoda není (i když být mohla), zrodil se ještě větší problém, než byl ten původní. Mě není příjemné být v jedné linii s lidmi, kteří vytahují jako vážně myšlený argument upálené čarodějnice. Neskýtá mi to pražádné potěšení. Ale nemohu zvednout ruku pro zákon, který jde za rámce, o nichž jsme se v této zemi kdysi jasně a pokud možno jednoznačně dohodli. Podobně bych nikdy nechtěl zdržovat vyrovnání státu s církvemi – jak kvůli obcím, jak zvůli často citovaným rozhodnutím Ústavního soudu, které ctím, tak především kvůli prosté a jasné spravedlnosti.

Je totiž spravedlivé a nutné vrátit církvím majetky a vyplatit jim náhradu za ty, které vrátit nelze. Ale musíme, prostě musíme postupovat stejně, jako jsme postupovali v jiných, v principu obdobných případech. Pokud církve zvýhodníme, pak sice dostanou více peněz, ale také nálepku hamižníků a protekčních vyvolených, pro které platí lepší spravedlnost. Nehledě na fakt, že musíme brát v potaz také stav státní pokladny.