Nehoňme se za eurem, ono na nás počká

Budeme za pět let platit eurem, nebo nebudeme za pět let platit eurem? Prezident fandí euru, guvernér národní banky euru nefandí. Popravdě ale zní otázka jinak. Bude za pět let vůbec někdo platit eurem?

Ve skutečnosti máme úplně jiné starosti, než poněkud marnou diskusi o společné měně. Máme tady vysokou nezaměstnanost, špatnou a zcela marnou strukturu rozpočtu, nízkou míru investic, strukturální potíže české ekonomiky se spíše zvětšují, než aby byly řešeny. S tím vším souvisí euro jenom velmi okrajově.

Především ale o tom, zda budeme za pět let platit eurem nebo nebudeme za pět let platit eurem, nerozhodneme ani tak my sami. I kdybychom se ve snaze mít společnou měnu rozkrájeli, nebude nám to naprosto nic platné. Základní otázka totiž zní, zda za těch pět let bude ještě euro.

Osobně mám projekt společné měny celkem rád, je pohodlná a skýtá velké možnosti pro obchod. Ale měsíc od měsíce a rok od roku se stále více ukazuje, jak ošidná tato společná měna je a především, jak umí být nestabilní ekonomika, které chybí jedna noha obvyklého mixu hospodářské politiky. Oscar Lafontain, bývalý německý ministr financí, který byl ve funkci právě v době, kdy euro vstoupilo na scénu jako faktická reálná měna, dneska říká to, co někteří prohlašovali dávno. Řadě zemí chybí zoufale jejich vlastní měla, která by devalvací nebo prostě poklesem svého kurzu otevřela ekonomice prostor pro posílení konkurenční schopnosti. Pro některé země eurozóny se euro stalo koulí u nohy, která znemožňuje pohyb. Pro tyto ekonomiky je euro příliš silné.

Tady nejde o to, zda se podaří vyřešit řeckou, kyperskou, španělskou nebo portugalskou dluhovou krizi (a to nemluvíme o Slovinsku). To jsou epizody, které lze řešit, a protože jde o příznaky, vlastně je stačí zamalovat, zaretušovat. Přímočaře řečeno – stačí část z nich zaplatit a může se zase nějakou dobu jet dál. Rozhodující je však to, co stojí v pozadí a co jednou vždycky tuto retuš smázne. A to je fakt příliš odlišného vývoje ekonomik evropských zemí. Jednotlivá hospodářství států eurozóny jsou diametrálně rozdílná svou strukturou, směřováním, prostředím, způsobem růstu či poklesu, mají svoje specifické výhody a svoje naprosto odlišné nevýhody.

To jsou všechno problémy, které my nijak neovlivníme, nijak s nimi nepohneme. To si musí nejprve vyřešit eurozóna sama se sebou a uvnitř. A až bude jasné, co s tímto fatálním problémem udělá, pak se pojďme bavit o tom, kdy se k ní připojíme – pokud tedy splníme příslušná kritéria. Má to i druhou rovinu. Záleží velmi na kvalitě onoho řešení. Pokud to bude zaretušování problémů a jinak zůstane systém stejný, pak je legitimní otázkou, zda vůbec máme o společnou měnu usilovat. Neboť členství v euroklubu sice může někomu připadat jako prestižní záležitost, ale ono je to jako s těmi silnými a velkými auty. Buď mám nějakou lidskou kvalitu a sebevědomí, nebo kvalitu nemám a sebevědomí také ne. A v takovém případě mi nepomůže, když si u baráku zapakuji šestimetrovou limuzínu. Maximálně si budou sousedi poťouchle říkat: „Copak si asi ten pán kompenzuje?“ Přesně do takové situace se nyní dostali Slovinci a pro nás bude velmi poučné sledovat, jak s ní budou v příštích letech zápasit.

Ve skutečnosti nyní euro nepotřebujeme a navíc by přínosy vstupu byly zcela jistě daleko, daleko menší, než náklady a rizika. Počkejme si, co euro udělá samo se sebou a nehoňme se za ním. Jestli vyřešíme svoje strukturální problémy (které s otázkou měny v podstatě vůbec nesouvisejí), tak na nás euro poslušně počká.