Hurá, rozpustili jsme se!

Zařadil jsem se s čistým svědomím mezi 140 poslanců, kteří byli pro rozpuštění Poslanecké sněmovny. Pak jsem si posbíral svoje věci, vrátil klíče, rozloučil se s dámami z parlamentní restaurace, nasedl do vlaku a odjel domů. To všechno s dobrým pocitem, že už brzy skončí nejhorších sedm let české politiky.

Co se vlastně za Topolánkovu a Nečasovu éru stalo tak strašného? Mohl bych vyjmenovávat fatální pokles životní úrovně, nekonečnou ekonomickou krizi a řadu dalších faktů (třeba více než půl milionu lidí bez práce). Tyto kabinety prováděly špatnou ekonomickou politiku, přijaly mizernou důchodovou reformu – to jenom pro příklad. Ale to všechno jsou věci, na které má vítězná politická formace nebo koalice v podstatě právo. Co jednomu připadá jako nesmysl, může jinému znít jako rajská hudba. Na co však Topolánek a Nečas potažmo Kalousek právo neměli, to bylo vytvoření zcela nepřijatelného systému prosazování a uskutečňování výkonné moci státu. Za jejich éry vznikl systém, kdy klíčový vliv drželi lidé bez politické odpovědnosti, kteří nebyli volení, neprezentovali svoje názory před veřejností a nebyli ve skutečnosti vůbec veřejnými činiteli. O to větší ale měli zákulisní vliv a o to větší měli sílu. Všichni ti poradci – ať již formální nebo neformální – kteří neměli žádný skutečný popis práce, žádnou definovanou a vymahatelnou odpovědnost, ale kteří byli „pravou“ rukou a „výkonným údem“ ministrů, premiérů a těch dalších postavených na oči veřejnosti. Jedno, zda se jmenovali Dalík nebo Nagyová, Janoušek, Dlouhý, Rittig či Hrdlička. Největším neštěstím éry pánů Topolánka a Nečase bylo, že buď vymysleli a sami vybudovali nebo i jenom umožnili tento systém „stínové moci“.

Ve skutečnosti by asi bylo možné, aby ona Nečasovsko – Kalouskovská koalice vládla s nějakýma hodně odřenýma ušima dál. Možná by s pomocí oněch stínových hráčů ještě dokázaly jejich strany spolu se zbytky odjinud dát dohromady cosi, co by vypadalo jako „101“. Ostatně se o to i snažili. Ale jednoznačný tlak v parlamentu i ze strany veřejnosti naštěstí zabránil pokračování této zoufalosti. Pro mne osobně bylo málo co tak radostné, jako podřezávání naší společné poslanecké větve. Snad jsme české společnosti ukázali, že alespoň někdy (a někteří) posloucháme, co se děje za zdmi sněmovny.

Z mého pohledu bude hlavním úkolem jakékoliv budoucí vlády postavit na nohy výkonnou moc státu a vrátit ji pod plnou kontrolu těch, kdo usilují o podporu voličů, kdo otevřeně říkají a slibují, co chtějí v politice dosáhnout. A kdo se také lidem zodpovídají.