Miliony občanů této země si musí pod hrozbou sankcí platit sociální „pojištění“, navíc jsou obelhávání vládou, že jde opravdu o pojištění. Tedy, že si ukládají u státu peníze na „horší časy“.
Kolem práce začíná být opravdu horko - koalice prosadila novelu zákona o zaměstnanosti. iDnes
Od noci z neděle 6. 11. na pondělí 7. 11. to platí zase o poznání méně. Čili teze o tom, že platíme vládě „pojistné“, neboli peníze, za které máme právo na protiplnění ze strany státu, je zase o poznání větší lež.
Poslaneckou sněmovnou totiž prošla novela zákona o zaměstnanosti, která vedle řady dobrých opatření zpřísňujících vyplácení podpor v nezaměstnanosti, dělá ještě další věci. Upírá podporu v nezaměstnanosti těm, kdo za poslední dva roky pracovali méně než rok jeden, za druhé pak odebírá již po dvou měsících bez práce další výplatu podpory tomu, kdo se nezapojí do obecně prospěšných prací alespoň 20 hodin v týdnu.
Zvláště to druhé opatření není možné nazvat jinak, než buzeračním zákonem. Nic proti obecně či veřejně prospěšným pracím či proti sociálním službám. To jsou užitečné věci. Jistě, když je někdo bez práce půl roku nebo ještě déle a v podstatě cílevědomě odmítá různé nabídky, je potřeba mu dát najevo, že není možné cucat smetanu ze státního vemene. V tomto směru začaly naše zákony zpřísňovat již vlády Zemanovy, Špidlovy a pokračují všechny další. To je naprosto korektní.
Ale je nutné mít určité hranice – a v naprosté většině regionů dnes nemůžeme tvrdit o lidech, kteří nenašli nové zaměstnání 60 dnů, že jsou asociálové nebo nepřizpůsobiví. V mnoha oblastech je totiž nezaměstnanost tak strukturální a vysoká, že čtyři nebo šest měsíců ještě není v místním kontextu žádná dlouhodobá nezaměstnanost. Představte si někoho, kdo třicet let pracoval, nyní přijde o místo a bude ho hledat několik měsíců. Proč by tento člověk, který si do svého „pojištění“ odvedl obrovské částky, měl jít po 60 dnech sekat obecní trávník nebo uklízet psí hovínka? Nejde o to, že můžeme odpovědět nabubřele „A proč by neměl“. Tak hloupě se dá shodit všechno.
On to takovému člověku vysvětlil premiér Nečas, když řekl před časem v televizní debatě: "Lidé musí pochopit, že mezi sociální dávkou a prací pro společnost, například v podobě veřejně prospěšných prací nebo veřejné služby, je jasná vazba.“ Potíž je ale v tom, že podpora v nezaměstnanosti je „pojištění“. Měla by tedy mít také pojišťovací pravidla a zabezpečení proti „pojišťovacím podvodům“. Čili pokud někdo zneužívá dávky, je třeba mu je vzít a tím věc vyřešit, nebo ho donutit výměnou za dávky pracovat pro obec. To je správné. Jenže když někdo zneužívá dávky, tak to není ten, kdo nemá práci 60 dnů. "Zneužívači" většinou nepracují celé dlouhé roky.
Jak ukážeme společnosti, že je zde nějaká vazba mezi prací a výplatou z tohoto povinného pojišťovacího systému tím, že budeme rozdávat košťata desítkám či stovkám tisíc lidí, kteří se snaží najít práci dva, tři nebo třeba pět měsíců poté, co o ni přišli? Problém je přece v tom, že je zde daleko menší skupina několika desítek tisíc lidí, kteří programově zneužívají státní neschopnost si na ně posvítit a utáhnout jim pořádně kohoutky oné „státní smetany“.
Schválená novela zákona o zaměstnanosti však kolem sebe mlátí sice zběsile, ale trefuje jiné hřbety, než by měla. Nicméně změna se již stala a pan premiér Nečas by měl občanům sdělit, že si nikoliv bezvýznamnou část své mzdy vynuceně ukládají na to, aby si za tyto peníze mohli jít svobodně zametat ulice v podstatě po pár dnech nezaměstnanosti. Když nyní láká vláda lidi na dobrovolné spoření na důchod, které je vlastně povinné, nechce také umožnit exit z tohoto „pojištění“ proti nezaměstnanosti? Lze se obávat, že za těchto „skvělých“ podmínek pro hledání nové práce (s koštětem v ruce), by mnoho lidí z takového pojištění rádo odešlo. Protože na co by jim bylo?
Věc má ale i praktické obtíže. Především nyní máme v zemi asi 150 tisíc dlouhodobě nezaměstnaných a jejich rychle počet stoupá, v příštích měsících poroste ještě rychleji. A není to tím, že by se nám tady rozmnožila nějaká záhadná nemoc doprovázená alergií na práci. Pokud k této obrovské skupině dlouhodobě nezaměstnaných přidáme více než 200 tisíc dalších lidí (kteří po přijetí tohoto zákona musí začít vyhledávat obecně prospěšné práce), kdo pro ně tyto činnosti zajistí? Již nyní je těchto míst málo.
Pravděpodobně si pak poskytovatelé těchto prací začnou na trhu nezaměstnaných vybírat a asi přednostně sáhnou po těch s větší pracovní ochotou. Čili nám tito noví „povinní“ vytlačí z fronty na obecně prospěšné práce ty skupiny obyvatel, jejichž zaměstnáváním sledujeme nějaké sociální cíle, posílení jejich schopností pracovat a obnovení či získání pracovních návyků.
Alespoň vznikne poptávka po administraci těchto míst, kontrole plnění ustanovení a podobně. To je možná jediný pozitivní rys novely zákona o zaměstnanosti v těch částech, o nichž zde mluvím. Díky tomuto opatření pravděpodobně bude muset vzniknout řada pracovních míst na různých úřadech, což alespoň zčásti uleví tlaku na růst nezaměstnanosti.
