Paměti žižkovského pardála.

Život se ubírá všelijakými cestičkami, někdy rovnějšími, jindy všelijak křivolakými. S přibývajícím věkem zůstávají nejhezčí vzpomínky na ty šťastné chvilky dětství. Byly i plné šrámů na duši i na těle, ale na rodný Žižkov se nezapomíná.  

Začtěte se do mého vyprávění a vzpomínejte se mnou na domov, který je tam, kde jste cvrnkali kuličky. Hádali se třeba do krve o tu obyčejnskou, i když byla jen hliněná. Vždyť pro vás měla větší cenu než ta duhová skleněnka, která byla asi jen o chloupek blíž k vysněnému ďůlku. To neznamenalo zvítězit za každou cenu, ale naučit se hrát na rovinu. Smysl pro fair play byl ctí každého žižkovského kluka, byť přišel domů po právu zbit od kamaráda z vedlejšího baráku. To nás neodradilo od toho, abychom se nemydlili až do soumraku s kluky ze sousedních Vinohrad nebo Starého města. Nikdy jsme nedostali tak za vyučenou, abychom byli jak uplakánek z Knoflíkové války. Kdybych to byl bejval věděl, tak jsem sem nechodil. Rvačky s Ohraďáky nebo Prokopáky nás zocelovali, byly pouhou přípravou na další trestné výpravy. Jako by Suvorov byl Žižkovák, i my těžko nacvičovali a lehce bojovali. Ovšem jak kdy, každá hra na bojovníky ve jménu Jana Žižky měla svůj poločas. V kabině nám ti zkušenější plejeři vysvětlovali, jak se dostat soupeři na kobylku. Na vozovou hradbu z tramvají č.7 i autobusy jedoucími kolem Bia Ponec na Pražačku to bylo málo. Vždy jsme nastupovali do druhého poločasu se vztyčenou hlavou a nikdy neprohráli kontumačně jen proto, že jsme nenastoupili. Nebylo důležité zvítězit, stačilo se zúčastnit.

Ta naše čtvrť v sobě měla určité kouzlo, byla zastavěna původními oprýskanými baráky s pavlačemi. Ale také moderními činžáky stavěnými před a po druhé světové válce. Bydleli zde nejen ti chudší, kteří obraceli každou korunu než ji pustili do oběhu, ale také ti movitější co nabyli svých peněz i jinak než krádeží. A bylo šumafuk, zda patřily k řemeslníkům, posměšně nazývanými v lepších časech živnostníky či nedej bože pracující inteligencí. Žili zde ve shodě a pohodě, jeden nepřekážel druhému. Do jakého ranku byli zaškatulkováni kapsáři, bytaři, kasaři, sklepmistři i půdaři to nevím, ale nebyli to loupežníci. I ta loupež byla přece jen noblesnější, žádný nehartusil jako Sarka Farka. Vždyť se dá vyřídit všechno v klidu. Kde občíhnul tyhle týpky pan Heřmánek to teda nevím. Ale Fešáka Huberta vystřihnul jak z partesu.

Mám se čím pyšnit, stále zůstávám Žižkovákem, i když jsem pak bydlel na Vinohradech a Starém městě. Ale o tom zase jindy.