Jak bych mohl být Pražákem, když nejsem křtěný Vltavou. Žižkov totiž není Praha. Tam tekla z kohoutků voda od Káraného, tudíž z Jizery. Obě řeky jsou mně stejně milé, ale ve vzpomínkách se cítím být víc Žižkovákem, kterému je smutno z faktu, že tradice této Svobodné republiky zašla na úbytě.
Kdosi a je to už dávno, přirovnal pražský Žižkov k pařížskému Montmartru. Něco společného určitě měly, pařížské čtvrti vévodí chrám Sacré-Coeur, žižkovské novogotický kostel Sv. Prokopa. Jako pupeční šňůrou jsou svázány oba vršky nad Seinou a Vltavou. Tam i zde žili lidé mnohdy rázovití, trochu rozvolněně a někdy i bohémsky, tím se lišili od ostatních Pařížanů či Pražanů. Na Montmartru nabízeli své služby pouliční malíři, na Žižkově zase pouliční holky. Jak pařížský uličník, tak žižkovský frajer, to byly tehdy pojmy. Žádní gauneři a pokud sklouzli na šikmou plochu, nebyli to vrazi. Ten žižkovský byl jen zlodějíček nebo lupič džentlmen, týpek z Markových Hříšných lidí nebo Žákových Tajností žižkovského podsvětí. V téhle pražské čtvrti byla hospoda na každém rohu. Kde jinde než na Žižkově mohla být tak slavná hospoda "U kulaté báby" nebo uhlířská "Briketa" otevřená i tehdy non stop. Ta se tenkrát jmenovala U Hromasů. A těch malých i velkých hospod, restaurací a hotelů, kde se scházel po práci lid dělný, pochybné existence nebo úředníci, zkrátka pestrá společnost. Je jedno, zda to byl hotel na Kalininově třídě, nyní hogo fogo čtyřhvězdičkový podnik, kde se scházejí současní podnikatelé, po kterých se zatím nepídí Interpol. Žižkovská high society. A těch relaxačních center, žádný megalomanský Julda Fulda, ale malých kulturáčků s červenou lucerničkou bylo dostatek a nevím proč se jim tenkrát říkalo hanlivě hampejzy. Dům erotických služeb zní lépe?
I já se ve čtrnácti klátil na klandru jako cápek a cedil přes retko odrhovačku o dvacetikoruně co není tak veliká, aby rozházela žižkovskýho pepíka. Ale mé chování bylo jinak mravné, sice měla známka na vysvědčení jinou vypovídací hodnotu. Doba, kdy jsem vyplazoval jazyk na staré lidi a strkal sirky do domovních zvonků pominula po odvodu, když jsem mohl být pyšný na průkaz brance. Starý dobrý Žižkov, to bylo také semeniště nejen studentské recese. O té uměl kouzelně psát zdejší kantor Jaroslav Žák a podle jeho námětu jsou dnes ve zlatém fondu nezapomenutelné filmy Cesta do hlubin študákovy duše a Škola základ života. I dospělí se dokázali odvázat. Hašek se Sauerem například uspořádali hepening na oslavu vítězství vojska Zikmundova, té lišky ryšavé, nad vozovou hradbou a řemdichy husitských bojovníků. O mnoho let později zástupce EU v ČR Ramiro Cibriani jednal se žižkovským starostou o možnosti začlenění Svobodné republiky Žižkov do Unie. Prý bude v Bruselu vlát i její červenobílozelená vlajka. Je dobré, když i špičkový politik dovede odhodit úřední masku, má smysl pro legraci a netváří se důležitě, ale opravdu důležitě jako pán velkomožný.
Znáte jinou takovou svobodnou zemi, kde se dalo tak volně dýchat? Mlčím, přece nebudu dráždit bývalé východní sousedy.
