Vybereš si koníčka, když ještě můžeš trajdat po lesích a jseš zdravý. S přibývajícími léty budou ubývat radosti se potěšit nejen pohledem, ale ty krásné voňavé houbičky i sebrat. Francouzská hůl tě donutí, abys přecházel z trysku do cvalu a pak už jen vyklusával. Nakonec jsi rád, že tě aspoň potěší obrázek a fotografie v atlasu nebo pohled na houbový kalendář.
Vždy se najde někdo z rozvětvené rodiny, který ti postupně začne otevírat jiný svět. Nejprve to byla lednička plná klobouků bedel tak velkých, že za to nemohly moje velké oči dítěte. Vozil je táta odněkud z pohádkové říše, protože Cotkytle musela být kouzelný svět, takovým jménem by nepohrdla ani Rowlingová.
Zato máma se tvářila jako hospodyně nevlídně a hledala v kloboučnictví potraviny běžné potřeby. Mléko a máslo bylo zahrabáno v útrobách malé ledničky tak důmyslně, že by havrani záviděli. Neměla k houbám, které nosil táta, pražádnou důvěru. Byl podle jejího názoru trochu lehkomyslný a ti jeho kamarádi, darmo mluvit. Ale semínko mého zájmu bylo zaseto, dnes vím, že lepší než smažený řízek z bedly červenající, byť by byla z Cotkytle, je z masáku, ale obyčejnský řízek z vepřového nebo telecího ničím nenahradíš. Mléko také nejde ničím nahradit, tohle hlásal oblíbený slogan pana Vajíčka.
Táta nahrazoval mléko vínem i slivovicí a že byl Moravák, který zakořenil v Čechách, také pivem. "Pivo nemožeš ničím nahradiť" a smál se na celé kolo. Když bylo piv o něco víc, smál se na celé ruské kolo. Ale dodnes si pamatuju, jak přinesl domů odněkud z Chuchelského háje houby tak krásně barevné, že mě očarovaly svou půvabnou modří a jako by to nestačilo, svou jedovatostí. Jen těch učených jmen vyčtených z kapesního atlasu Piláta a Ušáka, které přitahovaly mou zvědavost ještě víc.
Agaricus nudus, Lepista nuda nebo Tricholoma nudum. Rudočechratka nahá či fialová, zkrátka fialůvka. Za syrova jedovatá. Tahle větička by snad nenechala žádného zvídavého hošíka v klidu. A prý má jedovaté dvojníky. Pavučinec kozlí pozor podobný!!! připsal táta do atlasu, pro jistotu inkoustovou tužkou a zvýraznil lehkým navlhčením. Komenského "Uč se hochu moudrým býti" platí dvojnásob. Protože za blbost se platí a každá houba je prý jedlá, některá pouze jednou.
Houbaření je potěšení, které obohacuje svou krásou přírody, dokáže mozek očistit od nedobrých myšlenek a dobíjí baterky. Tenkrát jsme nevěděli nic o adrenalínu, prý hormony nadledvinek. Nadlevinky na cibulce? Proti gustu žádný dišputát. Račte si přát s rýží nebo s knedlíkem? Nechci být laciný vtipálek, abych tvrdil, že je rajcovní okusit kdejakou muchomůrku, oblíznout se po smaženici s větším než malým množstvím muskarinu a být v očekávání, zda se dostaví nevolnost, rozostřené vidění a pak čekat na smrt jako na zavolanou.
Tak jako někdo sbírá známky, pivní tácky, staré neplatné i nové platné bankovky, já sbírám nejen staré atlasy od Kaviny, Piláta a Kotlaby až po x-tá vydání Smotlachy, Příhody nebo Dermeka. Proč je sbírám místo hub? Ne že bych nechtěl, ale zdevastovaná kostra to nedovolí. I sebekrásnější křemenáč, ryzec nebo dubák se nemusí bát, že se k němu sehnu. Sehnul bych se, ale také jen jednou, protože bych už nevstal a nenarovnal se.
Můj čas pánů a kmánů dostal jinou podobu. Klaním se moudré přírodě a páteř se hrbí díky skyfoze, spondyloze, artroze a francouzské holi. Ale hřbet neohýbám podle vanoucího větu. Křiváků je na světě dost a já nemusím být u všeho.
