Petr Pavel učinil k upevnění vztahů s našimi německými přáteli dosud nejvíce ze všech polistopadových prezidentů. Nejen že vyjádřil úctu Berndu Posseltovi, ale rovnou za nás všechny přijal zodpovědnost za zločiny našich předků.
Naši němečtí přátelé se díky prezidentu Pavlovi konečně dočkali dalšího kroku k nápravě křivd a dalšího kroku ke konečné satisfakci. Není to pravda satisfakce ještě zcela úplná (vzpomeňme jen na majetek vyhnaných sudetských Němců po druhé světové válce), ale Česko každopádně vykročilo správným směrem ke konečnému smíření a uznání historických nároků německých občanů. Cesta správným směrem začala už za Václava Havla, ale pohříchu za nacionalistických a proruských prezidentů Klause a Zemana se Česko na této cestě zastavilo, ba troufáme si říci, že udělalo téměř krok zpět. To je však naštěstí díky moudrosti a státnickému přístupu Petra Pavla dnes již minulostí.
Bernd Posselt jako předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení si právem sliboval mnohé už od nástupu vlády Petra Fialy, neboť jsou známy jejich výborné vztahy z minulosti. Zvláště vysoko pak cenil české předsednictví v EU, které se tak úspěšně odehrálo v minulém roce, a především nesmiřitelný postoj české vlády k ruskému agresorovi, se kterým mají právě Němci své bolestné zkušenosti. K pěkným vztahům s Berndem Posseltem a jeho krajany přispěli nemalou měrou i dnes opět vládní lidovci v letech 2016 a 2017, kdy jim svou úctu a přátelství přijeli vyjádřit nejprve ministr kultury Daniel Herman a poté i tehdejší vicepremiér Pavel Bělobrádek.
Nejvýznamnější krok však učinil v neděli v Terezíně sám pan prezident, když se nebál pojmenovat skutečnost, že naši předkové páchali zločiny. O tom samozřejmě v Německu všichni dávno věděli, avšak od Zemana nebo Klause by se takového prohlášení dočkat nemohli, ti totiž nad zločiny našich předků ostentativně zavírali oči. Naši němečtí přátelé se museli více jak sedmdesát let potýkat s dědictvím druhé světové války, na jejímž rozpoutání se výraznou měrou podílelo komunistické Rusko (připomeňme jen přepadení Polska Stalinem v září 1939). A nezapomínejme též, kdo se jako první pokusil sjednotit Evropu a zavést v ní klid a pořádek, kdo se jako první pokusil definitivně zbavit svět ruského agresora. Samozřejmě, že se přitom děly chyby a došlo i k selhání jednotlivců, ale myšlenka porazit Rusko a komunismus přetrvala a dnešní doba nám ukazuje, jak je aktuální a nadčasová.
Je naší historickou povinností si připomínat, že i naši předkové páchali zločiny a že bychom za ně měli přijmout odpovědnost (Terezín je výmluvným mementem zločinů našich předků, zřejmě proto si jej pan prezident vybral, aby zde tuto skutečnost zdůraznil). A v této souvislosti nezapomínejme ani na to, kdo nás skutečně osvobodil, nezapomínejme na to, kdo nás okupoval a přitom se tvářil, že nás osvobodil, nezapomínejme na to, kdo chtěl uskutečnit novou a lepší Evropu a kdo mu to tehdy ještě pokazil. Historia magistra vitae… A proto Vám za vaši statečnost a upřímná slova děkujeme, pane prezidente.
