Opravdu skvostné, děkuji.

Kovařina je krásné řemeslo...tím nemyslím to průmyslové. Jako kluk jsem musel tak dvakrát za rok do Poříčí nad Sázavou s kon'mi na překování. Mohl jsem tam pozorovat tu proceduru zručného kováře. Musel jsem tu konskou nohu přidržovat a pan kovář odstranil tu 'ojetou' podkovu a nasadil a upevnil novou. Ta musela mít přesnou velikost.nPan kovář odřezal nějakou nehtovinu z chodidla, přisadil novou a podkovářskými hřebíky ji připevnil. Pak kopyta načernil a já s konmi šlapal domů do Městečka nad Sázavou. Koně mně znali a nedělali potíže, bylo mi 8 a 9 let a kdyby se splašili, neudržel bych je. Kolikrát se mi vytrhli z ruky a sami doklusali až na dvůr. Jednou jsem je chtěl zvládnout, ale oni mně tahli po zemi, jak, jsemdržel opratě. Tak mi nezbývalo, než je pustit. Jo, bylo to krásné dětství...kolem roku 1947!!

I to podkovářské řemeslo je umění. Kovář musí správně ubrat rohovinu na kopytě a správně nasadit podkovu, jinak by kůň napadal na jednu nohu. Naopak, když kůň má nějakou vadu chůze. lze to eliminovat vhodným kováním.

Děkuji za bohatý náhled , na setkání uměleckých kovářů. Určitě se pokochám ještě víckrát. --

Potěšila jste mne.

Zase jsem to prosvihnul.

Já ti to příští rok připomenu, můžeme jet spolu.