Výlet na Štědrý den ( I. )

Před devátou hodinou jsme se sešly na nádraží. Koupily si lístky do Karlových Varů a v místním nádražním lokále jsme si stihli dát jedno pivo, když vlak se skřípěním brzd zastavil. Nasedli jsme a začali spřádat nákupní trasu od nádraží přes tržnici a pak od becherovky někam dál. Vlak byl poloprázdný, nebylo divu, byl štědrý den. Posmívali jsme se Jeníčkovi, protože na rozdíl od našich rukou v kapsách měl poměrně velkou cestovní tašku. To máš tolik peněz, že jsi si vzal na nákupy takovou velkou tašku a nebo věříš že na cestě najdeš něco objemnějšího? Jste volové, usměrnil nás Jéňa a zadumaně sledoval kroutící se temnou hladinu Ohře. No, kdybys měl zbytečný pětikilo, mohl bys mi koupit k ježíšku dva vagónky nebo mašinku, pokračoval jsem v dobírání. Jeníček rozevřel zip na té cestovní tašce, ponořil do ní ruku až po loket a vytáhl flašku čereš pálenky. Podal mi ji a řekl. Chlastejte a držte hubu. Zatímco jsem tu lahev otvíral, Sláveček si mnul ruce a mumlal. Letos ten vánoční nákup nedopadne dobře. Jéňa se kochal přes okno pohledem na ubíhající přírodu, my s Slávečkem klábosili o kde čem a pokuřovali jednu cigaretu za druhou. Průvodčí nám procvaknul lístky a taktně nás upozornil, že poslední zpáteční vlak nám jede ve 23:10 s druhého nástupiště. Měli jsme půl cesty za sebou a v lahvi byla také půlka. Zeptal jsem se Jeníčka, jestli nemá v té tašce slaninu nebo klobásku. Zašmátral v ní a vyndal úhledný balíček. Prorostlý uzený bůček a chléb. Sláveček se s poťouchlím úsměvem Jeníčka zeptal, jestli tam taky nemá něco na zapití. Jak Jéňa explodoval vzteky, my explodovali smíchy. Když nám jedním dechem vynadal, chňapl po lahvi s pálenkou, zavdal si a vypustil ze sebe svůj bol. Měl sem vystoupit v Ostrově a jít za Hedvikou, vy volové. Ale já raději s vámi, i když vím, že to bude zase nějaká ostuda. Za Hedvikou můžeš jet zítra a dnes jí můžeš koupit něco pěkného, utěšovali jsme ho, ale mysleli si své. Když začal vlak zpomalovat na hlavním nádraží v Karlových Varech, flaška byla prázdná a po uzeném bůčku voněl jen mastný papír v odpadkovém koši a několik drobečků na podlaze prozrazovalo, že byl i chleba. Pod nádražím u stánku jsme si dali na posilněnou pivo a vyrazili do tržnice. V tržnici bylo velmi živo a teplo. Procházeli jsme se mezi stánky a pulty a vyčkávali, až nám něco padne do oka. Mě padla do oka konvice na vaření vody. I píšťalku měla. Tak jsem jí koupil. Mamince se bude určitě taky líbit. Přes několik Jéňových protestů jsem ji dal do jeho cestovní tašky. Sláveček koupil tátovi včelařský měch a mamce koupil asi tři metry látky na šaty. Takovou nějakou prý sháněla. Když to dával do Jéňovo cestovní tašky, Jéňa už ani neprotestoval. Jéňa koupil tradiční litrovku Becerovky a šišku Uheráku. Když jsme vyšli s tržnice, Jéňa si před nás stoupl a významně i výhružně řekl. Né že mi to sežerete a vychlastáte, nic jinýho pro naše nemám. Zamířili jsme do oblíbeného bazaru s elektronikou a foťáky. Nic vhodného pro moji peněženku tam neměli tak jsme šly do bufetu Vindobona a dali si oběd. V bufeu byla tak též vánoční výzdoba, ale atmosféra tam byla stejná, jako každý jiný den v roce. Oběd i Čereš pálenka a nějaké to pivo nás učinili veselejšími, tak jsme se dali do řeči s vysloužilou šlapkou, která v bufetu odnášela špinavé nádobí. Paní hned odhalila, že nejsme místní a přespolním a že přidá něco k lepšímu jen za prcka Griotky. A tak jsme se za prcka Griotky dozvěděli pikantnosti o řediteli místní porcelánky, i o impotenci náčelníka místního oddělení Sboru národní bezpečnosti. A když prý nechce ženská otěhotnět, musí to dělat jen když se jí nechce a nebo má dát chlapovi svíčkovou se šesti a jedno vychlazený pivo, pak ho ty roupy přejdou.Když jsme s bufetu odcházeli, zastavil nás chlapík v monterkách a říkal, ať té staré čarodejnici nevěříme ani slovo a že on, by nám mohl za ruma vyprávět jinačí věci. U posledního stolu na nás sikl chlap v klobouku a kabátě. Mládenci, tomu v těch monterkách se příště raději vyhněte, je to buzerant.

Vyšli jsme ven a o kousek dál v překrásné Galanterii, jsem koupil mamince krásnou zelenou vlnu a ještě krásnější žlutou vlnu se zlatou nití a úplně jsem si představil, jaký krásný svetr mi maminka s té žluté vlny se zlatou nití uplete. S představ mě vyrušila prodavačka, když mi řekla kolik ta vlna stojí a zároveň se mi zeptala jak to ponesu. Tak mi k tomu přidala takovou větší nákupní tašku s vyobrazeným Jelením skokem. Když jsem vyšel ven, Jeníček se Slávečkem slzely smíchy. Vlnu, vlnu, říkali. A ta taška, no to si zase nakoupil. A chechtali se dál. Když jsem za tři měsíce v tom krásně žlutém svetru se zlatou nití a černým lemováním přišel na velikonoční zábavu, všichni dělali, že ten zářivý svetr nevidí. Šli jsme o kousek dál, za roh a Sláveček si koupil kontaktní čočky. My s Jeníčkem jsme neměli slabí zrak a tak jsme o nějakých kontaktních čočkách nevěděli vůbec nic. Nechtělo se nám věřit, že přes to gelové nic v té plastové skleničce bude Sláveček vůbec vidět a nabádali jsme ho k vrácení, protože i ta cena byla závratná. Si vůl, láteřil Jeníček. Kdo to kdy slyšel dát za nějaký kontaktní čočky pět set padesát korun. Vůl budu, až si to doma nasadím a neuvidím, uzavřel diskuzi Sláveček. A tak jsme pokračovali s kopce dolů k vodě. Prohlíželi si výlohy, dívky i ženy, vtipkovali a plácali jedno přes druhé. Přešly jsme vodu a šly do hospody U Karla IV doplnit tekutiny. Výčepák zrovna nadával na celý lokál, že mu někde uchází tlak a tak to pivo sotva teče. Jeníček byl vztekloun, ale byl taky šikovný všeuměl a tak se hospodskému nabídl, že se na to podívá. Hotinský si ho nedůvěřivě prohlédl, ale byl v rejži, tak Jeníčkovi pokynul a šly do sklepa. My jsme si se Slávečkem sedli a rozvíjeli fantazie, jak si Jeníček v tom sklepě roztrhne kalhoty, nebo zašpiní bundu a pak toho hostinskýho přizabije. Dál jsme se nedostali, Jeníček vylezl ze dveří s úsměvem na tváří a za ním rozzářený hostinský. Takovej mladej, chytrej a šikovnej, hulákal hostinský na celou hospodu. Chlapi, teď to poteče jedna báseň. Jéňa přisedl, naklonil se k nám řekl. Je asi hluchej, ten vzduch mu tam fičel okolo manometru, tak jsem to dotách a ani jsem se nezamazal. Po chvilce přišel hostinský s třema pivkama a co prej si na něj dáme k jídlu, když máme tak šikovnýho kamaráda. Nic, zrovna jsme obědvali ve Vindobóně, řekl hostinskému Jéňa. Hostinský hned na to, že to nevadí, srovnámeto paňáčkama. Co si dáte kluci? Becherovku, když už jsme v těch Varech, uzavřel objednávku Jeníček. I nám se to líbilo, zdála se nám nejméně zrádná. Ale hostinský nebyl žádný škrt a když to přinesl po třetí, věděli jsme, že potom už musíme vypadnout. A tak jsme pokračovali od výlohy k výloze, a dobře se bavili. U Gagarina jsme ještě koupily zkamenělé lázeňské pohárky a zamířili do baru Cacadu. Objednali jsme si Arabskou kávu, abychom zahnali lesk alkoholu s očí, jelikož nás ještě čekala návštěva mé babičky v Pupu, kde dělala šatnářku. Babička, byť byla do svých jednatřiceti let čistokrevná Budapešťanka,uměla výborně Česky, ale při zjitřených emocích přeskakovala rychle do Maďarštiny. A tak kluci nevěděli, zda se mají při mém vítání s babičkou smát, nebo se tvářit neutrálně. Babička tu mojí návštěvu hned telefonovala domů dědovi, ten na rozdíl od ní, se nikdy česky nenaučil. Když babička zavěsila telefon, na okamžik zmizela za závěsem. Objevila se s dvěma židlemi, sklidila s malého stolku a všichni jsme se posadili. Po chvilce přirachotil poniklovaný servírovací vozík, který přitlačil postarší vrchní. Usmál se na nás a zase odešel. Jéňa jen tak pod vousy poznamenal, že to taky mohla přivést nějaká pěkná servírka, když jsme v Pupu. Tůdle, odvětila mu babička. Ani nevíte, jaký jsou tu ty ženský potvory. A já si vás na svědomí nevezmu, proto to přivez Karlíček. A jezte. Zavelela babička. Dobrot tam bylo dost, některé jsme ani neznali. Zatím co se kluci cpali, já byl podroben neúprosnému výslechu, jak u nás doma žijeme. Když byl servírovací stolek prázdný, babička mi podala malí balíček, zabalený ve vánočním papíru s přáním, ať si to rozbalím až pod stromečkem. A ať všechny doma moc pozdravuju. Já jsem vytáhl s kapsy také malý balíček, zabalený ve vánočním papíru a tak též jsem babičku žádal, ať si to rozbalí s dědou až pod stromečkem. Babička mi ještě dala velký papírový pytel, prý svačina na zpáteční cestu. Rozloučili jsme se a již bez okounění jsme šly rovnou na nádraží. Zvědaví Jéňa nevydržel a zeptal se mi, co že jsem jí to dal za knížečku, nebo co to bylo. Album s fotkami, povídám. To udělala maminka, když jsem jí řekl, že pojedu do Varů a že se chci zajít podívat i za babičkou. A co na těch fotkách je, zeptal se Sláveček. Coby, mamka a já s bráchama. Když jsme dorazili na nádraží, viděli jsme, že máme dost času, tak jsme rovnou zapadli do restaurace. Dali si pivo a klábosili o všem možném, když si k nám ke stolu na čtvrtou prázdnou židli přisedla krásná průvodčí. Asi jsme se tvářili vyjeveně, tak nás hned uklidňovala. Pánové, mě tu skončila štace, jsem s Plzně a do služby nastupuji až zítra odpoledne ve čtyři. Jsem tu poprvé, vzala jsem tu jízdu za kolegyni, co má malé děti a nevím, co tu budu na štědrý den sama dělat. To je jednoduchý, pojedeš s námi, odvětil pohotově Jéňa. Pátravě si nás všechny prohlédla, koukla se na hodinky a řekla. Tak jo kluci. Já jsem Jana. Jéňa se na své představení postavil, očíčka mu jen jiskřili. Já jsem Honza, ale tihle volové mi říkají Jéňo a vrazil Janě pusu. Já i Sláveček jsme nijak seznámení s Janou neprožívali, protože jsme si nebyli jisti, co ten Jéňa vlastně zamýšlí. Jéňa tu naši otázku přečet ze vzduchu a povídá. To je jednoduchý, Jana půjde na štědrovečerní večeři k nám, vy půjdete normálka domu a pak se sejdeme na Panče. Ve vlaku nám Jana vyprávěla zajímavé i veselé zážitky s práce průvodčí a mi jsme s vytahování nijak nešetřili. Cesta uběhla velice rychle. U šraněk jsme se s Jéňou a Janou rozešli. A mi jsme se Slávečkem těšili na to, co budou říkat Jéňovo rodiče, když jim Jéňa bez mrknutí oka přivede k vánočnímu stolu úplně cizí holku. Tak zatím, řekl jsem Slávečkovi a odbočil do ulice, kde bydlela moje mamka. Dosupěl jsem do čtvrtého patra a než jsem vylovil s kapsy klíče, maminka dveře otevřela. Hodiny šestkrát zabimbali, tak jsme s maminkou usedli k štědrovečerní večeři. Ve zkratce jsem ji povyprávěl o cestě do Karlových Varů a zpět. Podrobně jsem ji popsal babičku. Po večeři šla maminka do kuchyně, zacinkala zvonečkem a začali jsme rozbalovat dárky. S nadílky jsme měli radost a dárek od babičky s Pupu jsme si nechali až na konec. Maminka pomalu rozbalovala ten malý balíček a asi i jako já, usilovně přemýšlela, co v tom bude. Když odstranila vánoční papír, odhalila se kožená krabička s nějakým nápisem v maďarštině. Maminka pomalu krabičku otevřela a pak se rozplakala. V krabičce byla malá plastika, kde byly vymodelovány obličeje babičky, dědy a jejich tří synů. Ten nalevo byl maminky manžel a můj táta, které ho jsem prý naposledy viděl ve dvou letech, ale já si to nepamatuji. Objal jsem maminku, aby se utišila. Maminka uvařila vodu na kávu v té nové konvici, zapnula televizi a vypnula zvuk a já se jí snažil popsat tu svoji představu o tom svetru, s té žluté vlny se zlatou nití.