Třetí president v novodobé historii ČR Miloš Zeman prokázal velkou odvahu a rozhodnost při rozprášení neschopné a zároveň všeho schopné vlády Petra Nečase a jmenováním nového premiéra. Zato nový úřednický premiér pan Rusnok a úřednický ministr kultury pan Balvín prokázali při první příležitosti pravý opak. A tak okamžitě umělci v ND začali vyskakovat jako čertíci s krabičky, domnívaje se, že je situace pořád stejně nadějná, jako v sametových dnech listopadu roku 1989. Jaksi si nevšimli, že v těch dobách odešli od poloprázdných korýtek pracanti i odborníci a na jejich místa nastoupili líní budovatelé přetékajících koryt na dluh nás všech. A uniklo jim to zásadní, občan ČR už nepochybuje o tom, že bude chleba stále dražší a méně kvalitní ať už bude v ND hrát kdokoliv a nebo bude ND přebudováno třeba na mega super speciál obchodní centrum . . . Občan v ČR už nevěří ničemu, ale ví, že u naší vrchnosti je všechno špatné beztrestně možné a kulturní dojem si občan koupí díky soudobým technologiím v kdejakém obchodě. Umělec už není ten, co hodně umí, ale ten, co hodně vydělává.
Od roku 1948 do roku 1989 vládnoucí struktury v čele s KSČ měli ideu a jednu cestu při vedení státu za souhlasné podpory Moskvy a zemí RVHP. Na sklonku roku 1989 se neschopní drali na vedoucí místa ve vedení státu v milné domněnce, že nahrazují totálně neschopné s vírou, že pomocníci s Washingtonu a Bruselu je povedou za ručičku po té nejlepší cestě. Dvacet tři let se to opakuje pořád dokola. Neschopní jsou střídáni jinými neschopnými a to v zásadě dvěma způsoby. Řádnými či mimořádnými volbami do všech zastupitelských orgánů a nebo intrikami s pomocí lží a slabého počtu neinformované a zmanipulované veřejnosti. Za dvacet let samostatné ČR si tito rychle se střídající neschopní vladaři na všech úrovních bez ohledu na stranickou příslušnost vybudovali okolo sebe dokonalou ochrannou síť s neviditelných, avšak velice pevných a pružných lan, v kterých každý samozvanec či hledač pravdy a spravedlnosti uvízne. Přizná-li svojí chybu a slíbí poslušnost je se sítě vysvobozen, v opačném případě v ní může klidně i zemřít. Výsledky těchto sametových bojů o moc se začínají dostavovat. ČR nemá za dvacet let samostatnosti žádný dlouhodobý program vnitřního rozvoje státu a tudíž ani suverénní vystupování v zahraniční politice. Občané ČR jsou po dvaceti letech prosazování svobody a demokracie vystrašeni s dlouho trvajících nejistot natolik, že už chtějí jenom přežít. Všude přítomný strach občana ČR, že by mohl přijít o to málo co má rozšiřuje prostor neschopným, kteří se čím dál tím víc považují za velmi schopné. Avšak skutečně jediní schopní jsou ti, co profitují s chaotického stavu v ČR, ale tyto budoucnost vlastní vlasti vůbec nezajímá a tak ČR chřadne a sbírá světová prvenství hlavně v negativních společenských jevech.Státní zaměstnanci, byť i odborníci na svých místech se před rychle se střídajícími politickými šéfy zakuklili a tak též se snaží vydržet v práci pokud možno do důchodu.Výrobní prostředky drží v rukou úspěšní podnikatelé díky dotacím všeho druhu, takže zase tak úspěšní nejsou, jak je občanům médii servírován a není divu. Není od věci připomenout, že někteří novodobí čeští továrníci jsou nejen bezohlední hulváti k těm, co pro ně pracují, ale i hodně krátkozrací.Hloupé rychle, levně a kvalitně zrealizovali v praxi na úkor budoucnosti nás všech. Miliardáři, vlastnící většinu médií v ČR vydělali své miliardy na práci toho neschopného vedení státu mezi lety 1948 až 1989 a tak jejich média chválí současný stav věcí a budou tak činit, dokud nezemřou. Může nás trošku uklidnit fakt, že to nejsou žádní mladíci, ale na neschopnosti dvacetiletého státu to nic nemění. Podlézání i udavačství se stalo hlavním kritériem pro udržitelnost či kariérní růst Je až kuriózní, že desetimilionový národ za dvacet let budování svobody a demokracie vyrobil dluh jeden a půl bilionu. Přičteme-li k tomu téměř milion lidí trvale se potácejících mezi zaměstnaností a nezaměstnaností, zadluženost jedinců, rodin i organizací všeho druhu, trvalý nárůst exekučních řízení, rostoucí obliba cigaret, alkoholu, drog a hazardu u stále mladších lidí, není třeba v dalším výčtu negativ pokračovat. I s tohoto je jasné, že v těch dvaceti letech samostatné ČR je něco zásadního špatně. Podívám-li se, na státní budovatelská pozitiva uplynulých dvaceti let, moc toho nevidím.Za všeobecného křiku pro nic, byl dobudován Temelín, přibylo pár kilometrů dálnic a silnic, rekonstrukce a výstavba státních institucí, fotovoltaické elektrárny nahradili na polích brambory a obiloviny, protipovodňové stěny neplní svoji funkci na sto procent, byť je u nás většina občanů ateistů, máme nejbohatší církve na Zemi, agua parky, cyklostezky, Pendolino . . . , vím, udělalo se i spousta jiných akcí, ale tam už se více angažoval soukromí sektor. Avšak jsou toto vůbec pozitiva, je-li to všechno na dluh ?
