Vyhlášená napravjačka

Musím dnes, ač nerada, zamířit do vlastních řad. Možná se přitom někoho i dotknu, za což se předem a upřímně omlouvám. Již nějakou dobu pozoruji, jak se mezi některými mými kolegyněmi a kolegy kromě chřipkové virózy, která již sko

Napravovat cizí bolístky, osudové rány a životy druhých je velmi lákavá, a řekla bych, skoro až exkluzivní záležitost. Ne každému se něco takového poštěstí, past mnohdy mylně zaměňovaná za výsadu pomáhajících profesionálů. Platí mne za to, že pomáhám. Stálo by za upřímnou snahu a námahu odpovědět si na otázku komu? Systemik by možná odpověděl, že tomu, kdo je držitelem problému. V případě sociálního pracovníka může být toto kritérium poměrně silně zavádějící a ošidné. Je držitelem problému město, které má ve svém strategickém plánu zakotven dlouhodobý záměr na vyřešení situace se sociálně nepřizpůsobivými? Donátor štědře podporující vizi úplné a dokonalé sociální integrace? Rodina údajně problémového člena, který se taktéž nechce přizpůsobit a podřídit většině?

Či přímo pomáhající sám, který drží několik problémů najednou, až jich má v tu chvíli plné ruce, takže si ani nemůže vyhrnout rukávy a pustit se do skutečné práce a účinné pomoci? Problém aktuálně neúspěšné spolupráce s klientem, který je "nemotivovaný" k řešení své situace, problém zarytého odporu, na který u svého klienta narazil (a věru že tvrdě), problém vlastní bezmoci s neutěšeným stavem vlastního profesního neúspěchu a s nemožností pohnout se jakýmkoliv směrem, problém z vlastní osobní historie, slepé místo, ránu která se ještě dostatečně nezhojila, jizvu, která se neopouzdřila, nezacelila a který ho nyní při jeho práci ruší a zasahuje mu do ní, ačkoli o to v žádném případě nestojí. Nepomáhají ani supervize, které si musí zaplatit z vlastní kapsy. Protože pracuje v NNO.

Upřímně řečeno nechtěla bych držet ani jeden z nich. Nemusela bych to totiž taky časem vydržet.

Pojďme si to společně trochu ujasnit. Claire et distincte. V čem apriori spočívá pomoc. Jaký význam má pro pomoc poskytujícího a pro pomoc přijímajícího. Jsou oba fenomenologicky shodné? Jinými slovy, potkávají se spolu? Pomáhám ti pro to, že od tebe na oplátku chci, abys mě uznal v roli pomáhajícího? Pomáhám ti pro to, abych se díky tobě ve svých očích viděla jako ta silnější? Pomáhám ti proto, že ve skutečnosti sama pomoc potřebuji, ale neumím si o ni říct? Nebo hůř, vůbec nevím o tom, že ji vážně potřebuji? Komu se zde vlastně pomáhá? Čí a jaká zlomenina se tu napravuje? Nalomená sebeúcta pomáhajícího či dočasně podlomené nohy příjemce pomoci?

V motivačních rozhovorech, které vycházejí z nedirektivního přístupu k člověku, což znamená, že k němu mimo jiné přistupují s úctou a respektem k jeho autonomii a jedinečnosti, se mluví o častém napravovacím reflexu pomáhajících profesionálů. Představuje cosi jako infekci, která se nezadržitelně šíří. Stačí jen podnět v podobě i té nejmenší nesrovnalosti a reflex se sám spustí. Lékem na napravovací reflex jsou jen hojně podávané reflexe, při kterých ve svém světě věrně zrcadlím to, co jsem pochytila a pochopila při krátké návštěvě světa toho druhého. Na napravovací reflex reflexemi. A nejlépe s vlastní poctivou sebereflexí.

Abych dodržela pravidla hry a zůstala jaksepatří košer, zamířím v první řadě sama na sebe. Nechci, aby se i ze mě časem stala široko daleko vyhlášená napravjačka.