Jsou situace, ve kterých je velice obtížné uchovat si zdravý nadhled, nezaujatost a ubránit se tomu, abychom druhému člověku nepřáli něco špatného. Říká se tomu škodolibost často kombinovaná s pocitem zadostiučinění, a občas s tím mívá problémy myslím skoro každý z nás. Podobně jako v případu Davida Ratha to občas vypadá tak, že člověk ani nemůže najít racionální důvody proto, aby jednoduše nekonstatoval „dobře mu tak“...
foto: Josef Vostárek, MF DNESzdroj: iDNES.cz
Pokud není škodolibost něčím běžným v našem životě, bývají důvody k takovým pocitům různé. Mnohdy nás nemile překvapí, když si uvědomíme, že někomu něco špatného vlastně opravdu přejeme a připadá nám to dokonce jako správné, snadno obhajitelné a pochopitelné. Takový pocit nás však může také přinutit k hlubší sebereflexi a zamyšlení nad tím, proč to tak vlastně cítíme, když je každému z nás jasné, že přát někomu něco špatného nebo se z toho dokonce radovat pochopitelně není správné.
Nicméně u již zmíněného Davida Ratha jsou na první pohled všechny argumenty jednoznačně pro konstatování „dobře mu tak“. Můžeme suše konstatovat (a mnoho lidí s námi bude souhlasit), že si David Rath může za všechno to nepříjemné, co se mu nyní děje, úplně sám a děje se mu skutečně to, co si po právu zaslouží. Dlouho si užíval na výsluní plnými doušky a nyní dostává konečně po zásluze za uši. Tak dlouho chodil s krabicí pro peníze, až ho s úplatkem zatkla policie.
Skoro každý člověk si nyní přeje, aby byl Rath odsouzený a šel do vězení, jen málokdo vám řekne, že si počká, jak bude celá věc vyšetřena a zdali bude vina nezvratně prokázána. Poslanec Rath většinu lidí provokoval svým jednáním, chováním, stylem oblékání, zprávami o jeho majetku nebo tím, co bylo zveřejněno z jeho soukromého života. Všimněte si také faktu, že celá jeho domovská politická strana ČSSD jej hodila bez mrknutí oka přes palubu. Vypadá to, že ani strana, v níž udělal svoji politickou kariéru, ani jeho nejbližší političtí spolupracovníci a kolegové s ním nikterak nesoucítí a vůbec nebrání jednoho ze svých nejvyšších a rozhodně nejznámějších členů. Pokud tedy nepočítáme tiskovou mluvčí Středočeského kraje, jejíž loajálnost vůči Rathovi je předmětem spekulací. U Davida Ratha žádná presumpce neviny neexistuje, tedy u veřejnosti rozhodně ne.
Přes všechny tyto skutečnosti, zveřejněné informace z vyšetřování celé kauzy a zdání, že David Rath je skutečně vinen, v něm já osobně spatřuji spíše politováníhodného člověka, který si vybral špatnou cestu pro svůj život. Člověka, který jako každý z nás udělal mnoho chyb, ale ve svém postavení si dost možná připadal jako nepostihnutelný. Člověka, který nešel nikdy příliš daleko pro urážku politického soka, aniž by disponoval pro svá tvrzení skutečnými důkazy. Člověka samolibého, přesvědčeného o své vlastní dokonalosti, nezměrné inteligenci a neodolatelnosti. Zároveň však dobře vím, že hodně podobně se cítí občas každý z nás, když se nám třeba něco velkého podaří v zaměstnání nebo v podnikání. A doslova každý z nás udělal někdy něco špatného, možná hodně špatného, někomu ublížil, někomu řekl křivé nebo sprosté slovo ze zloby či z rozhořčení, někoho uhodil nebo pomluvil. Mnozí z nás přijali nebo nabídli úplatek, mnoho z nás v životě něco ukradlo, oklamalo státní úřad záměrnou chybou v daňovém přiznání nebo přijalo bez dokladu odměnu za provedenou práci. A každý z nás to bral tak, že se nic zase tak moc špatného neděje, vždyť ti nahoře kradou ve velkém. Zároveň jsme určitě všichni doufali, že nám to projde a my si trochu přilepšíme.
„Odmítl bych já osobně sedm milionů korun, kdyby mi je někdo nabídl, navíc za předpokladu, že by byla veliká naděje či téměř jistota, že se na to nikdy nepřijde?“ To je podle mého přesvědčení zásadní otázka, kterou by si měl položit každý, kdo vůči Rathovi cítí škodolibost či pocit zadostiučinění. Pokud na tuto otázku nemůžeme odpovědět jednoznačně „ano, já bych úplatek vždy a za každých okolností odmítl“, je namístě jistá shovívavost nebo prozíravý nadhled směrem k tomu, co se nyní děje Davidu Rathovi. Pocit lítosti nad osudem druhého člověka samozřejmě není možné záměrně přivodit, ale samotné připuštění toho, že bychom se při souhře určitých okolností mohli docela klidně ocitnout v podobné situaci, nám s největší pravděpodobností změní pohled na celou kauzu Davida Ratha. Možná si z něj přestaneme dělat legraci a přestaneme mít ten zvláštně příjemný pocit z pohledu na televizní záběry, na nichž Rath usedá do policejního vozu a míří po jednání před imunitním výborem zpět do vězeňské vazby.
Zkusme si na místě Davida Ratha prostě představit alespoň na chvilku sami sebe, bez ohledu na to, jestli si myslíme, že by se nám to mohlo či nemohlo stát. David Rath si byl přeci také ještě před 14 dny jistý tím, že nebude nikdy obviněný sedět ve vazbě a čekat na téměř jisté vydání Poslaneckou sněmovnou k trestnímu stíhání. A představme si, jak by to vypadalo a jak by nám bylo, kdybychom byli náhle obviněni ze závažného trestného činu a navíc by o tom psali všechny noviny každý den, takže by to věděli úplně všichni. Myslím si, že každý z nás, kdo si něco takového dokáže na chvilku představit, se navždy zbaví pocitu zadostiučinění či škodolibosti z toho, že se někomu druhému, byť je jím David Rath, děje něco špatného či nepříjemného. Kdo z nás je bez viny, ať první hodí kamenem!
