- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
...do tenkého střeva. Tady jízda končí, a kdyby to bylo jenom na mně, mohlo by se rychle zase zpátky a šmitec. Tak snadné a jednoduché to však není.
Zpět na samý začátek. Po týdnu s dietou mě čeká poslední fáze v podobě očišťování střeva v lékárně vyzvednutým rozpustným přípravkem. Preparáty mají různá roztodivná jména, ale jedno společné. Musíte vypít litry vody nebo čirých tekutin a k tomu hnusný, ve vodě rozpustný prášek. Nebo dostanete přímo roztok, jehož chuť ve vás však v každém případě budí pocity nelibé, nepříjemné, leč maximálně potřebné. Střevo je totiž nutné vyčistit, aby vyšetření vůbec mělo naději na úspěch. A tak několik nekonečně dlouhých hodin pijete, běháte na wc, opět pijete, potlačujete zvracení, bojujete s bolestí břicha a zase běžíte, pijete. Když už toho máte dost, dáte si pauzu a pak ještě jednou dokola. Zabere to všechno dohromady asi 10-12 hodin, ale když se to udělá dobře, stojí to vážně za to. Ale o tom až později.
Takže místo obvyklé noci strávené pod peřinou v posteli sedím v křesle, popíjím mnoholičný lektvar, zapíjím to připravenými čirými tekutinami dle návodu (jablečný džus, voda, ovocný čaj). A běhám, i když to není úplně závod s časem. Dost prostoru a ticha na přemýšlení o tom, jaké to za pár hodin bude. Přiznám se, že i myšlenky na storno celé této povedené akce mojí hlavou několikrát proběhly. Nad ránem je moje vnitřní nastavení naprosto odlišné a ukončit nebo zrušit to rozhodně nehodlám. Nemohu tam nejít poté, co jsem tohle všechno vykonal, zažil a obětoval. Jsem nyní zcela znavený, vyčerpaný, bolavý po přibližně dvaceti neúprosně dlouhých posezeních na záchodovém prkénku, kdy už je utírání velice nepříjemné a jsem nadmíru vděčný, že mám děti, protože díky tomu naše domácí toaleta disponuje vlhčeným toaletním papírem. Rozhodně zapomeňte na jakýkoliv sebevíce hebký několikavrstevnatý toaletní papír. Nic takového. Pokud máte bidet, tak žádné utírání, rychle pod vodičku. Pokud nemáte, tak vlažná sprcha po každé potřebě, anebo vlhčený toaletní papír (samozřejmě ten typ, co je k přírodě laskavý a je možné jej vhodit do toaletní mísy).
Po třech hodinách spánku je hlava schopná myslet na jediné. Představuji si nedokonale ohebný nástroj, jak proniká bezbolestivě do mého konečníku, pokračuje nepozorovaně a tiše do mých útrob, a než si uvědomím, že se něco děje, je po akci. Problém je, že moje kriticky přísné já si neumí představit situaci, ve které bych o tom nevěděl, bylo by mi to příjemné či alespoň neutrální, a prostě by to sice bolelo, ale tak nějak normálně, snesitelně, jinými slovy tak akorát. Nic takového jsem nikdy v zadku neměl, asi jako většina z nás. Vize tedy selhávají. Nevidím to, neumím to procítit. Takže to zase zkouším jinak ve snaze přiblížit se realitě, rád bych nebyl naivní ani vyděšený, chvilku pročítám diskuse (ale vy to prosím nedělejte), až nakonec musím konstatovat, že prostě nevím. A nebudu to vědět, dokud to nezažiji. Na vlastní řiť. Úleva ovšem s tímto zjištěním nepřichází, naštěstí mám nadupaný program. Chci se samozřejmě po průjmové noci celý pořádně umýt, chci mít dost času případně ještě posedět na prkénku (protože nevíte, jestli už je proces čištění u konce, nebo ve vás stále něco bublá k odložení). Připravuji doporučenou lehkou svačinu do batohu, lahev s vodou, něco na čtení (kdybych dle instrukcí pro pacienty skončil na dospávacím lůžku), papírové kapesníčky, kdyby se mi chtělo pak někde v ústraní plakat. A teplé ponožky!
Čas běží. Po koupeli v horké vodě (rozhodně doporučuji, jelikož to příjemně nahřeje vaše břicho, což je v tento moment jeden z mála balzámů, který si můžete dopřát, navíc případné přebytečné uschované větříky jsou přirozeně vypuzeny ven, člověk trošku spočine a na tři vteřiny se uvolní) se oblékám, řádně navoním, na krk věším křížek od mnichů z Jericha a kontroluji čas. Zbývá mi 40 minut do kolonoskopie. Za hodinu už budu v tom, nebo spíš něco bude ve mně a já s tím budu ze všech svých sil bojovat. Rozhodnuto. Jdu na to. Po této noci musím projít očistcem, který sice vypadá jako pořádná prdel, ale není vyhnutí. Není mi do smíchu. Svižným tempem na tramvaj, za 25 minut jsem tam (prosím, taky to tak udělejte). Získanou čtvrthodinu, o kterou jsem přišel dříve, jsem využil k preventivní návštěvě veřejného WC, kde jsem vykonal poslední malou, leč nezbytnou potřebu.
Na dveřích obvyklý nápis: „Neklepejte, nezvoňte, sestra pravidelně vychází.“ Třeba na mě zapomenou, nejsem v systému a bude klid. Jen vteřina a už slyším svoje jméno. Informovaný souhlas jsem vážně nečetl (ačkoliv to považuji za chybu, v této situaci nicméně pochopitelnou), protože to nebylo v mých mentálních silách (vy to zkuste, ale myslím, že to nedáte a jako já to třesoucí se rukou šmahem podepíšete). Hlava to nechtěla číst, protože převážil pocit, že určitě nebudu nic z toho, co podepsalo tisíc lidí přede mnou, rozporovat nebo se o něco hádat či snad s něčím nesouhlasit. Nicméně je to špatně, možná by stálo za to, kdyby to bylo člověku posláno předem do emailu nebo předáno do ruky ve chvíli, kdy se s několikaměsíčním předstihem objednává. Takhle umím nazpaměť všechny pokyny pro přípravu, ale nevím, co všechno se může stát a s čím jsem souhlasil. Slyším doktora, jak říká sestře, že už mě můžou zavolat. Pohledem sklouznu směrem k chodbě a schodům, po kterých jsem vyšel před chvílí do prvního patra. Ještě by to šlo, úniková cesta je volná, ale kdepak. Já se přece rozhodnul a tu přípravu, co mám za sebou, nemohu zahodit. Nechci to v žádném případě v nejbližší době absolvovat znovu.
„Dobrý den, tady se nám svlékněte a nandejte si šortky. Jo, ta díra patří dozadu.“ Tak na jednu stranu nic moc outfit (na pláž byste takhle asi jít nechtěli), ale na druhou stranu jsem rád, že do jámy lvové nevstupuji zcela nahý. Zůstalo mi triko, křížek z Jericha schovaný pod trikem, šortky s dírou na správném místě a teplé ponožky pro horské vůdce (prosím, všichni si je nyní dejte do kolono-batohu, mohou to být jakékoliv teplé ponožky, nejlépe nějaké pletené od babičky, opravdu teplé, co vám nožky zahřejí). V místnosti je z pochopitelných důvodů chladno, hraje hudba, a dokonce pustili telku. Jenomže program je tady jenom jeden a není to Netflix. Měří se tlak, tep a saturace. Tlak mám vysoký a tep asi dvojnásobný oproti normálu. Saturace 99 procent. Lékař to bez jakékoliv známky překvapení roboticky zapisuje do počítače. Milá sestřička si mě měří pohledem a pak konstatuje: „Jste sice pěkně udělanej, ale pro jistotu vám dám toto.“ Obepíná mě vzápětí takovým tím pásem, co si berou vzpěrači před svými pokusy, akorát tento je na suchý zip. Jestli jsem doteď vypadal jako Batman, tak teď s přiškrceným pasem jsem jako Arnold. Cítím se dobře, akorát se v tom špatně dýchá. „To máte proto, abyste měl střeva pěkně zmačknutá u sebe,“ vysvětlila mi ta milá paní sestřička (mimochodem moc důležité, když ze tří lidí u vašeho vystrčeného řitního otvoru alespoň jeden člověk normálně a klidně mluví, reaguje, vysvětluje).
První otázce pana doktora jsem nerozuměl (začíná mi nějak hučet v uších, nebo je to tou hudbou?), druhou otázku jsem pochopil až napodruhé. „Doprovod?“ Ne, žádný nemám. „Vy nemáte doprovod?“ Ne. „Já jsem vám ovšem v rámci edukace před výkonem výslovně doporučil přijít s doprovodem,“ uzavírá tento nepříliš příjemný úvod pan doktor. „V tom případě vám nedám ani tu injekci, po které by vás to nebolelo, ani tu, co hradí pojišťovna, a celé byste to prospal, ale mohu vám nabídnout jen ten rajský plyn, za který se připlácí, a na oplátku vám mohu slíbit, že budete cítit úplně všechno.“ Ano, moc děkuji, ten si rozhodně prosím a rád si připlatím (vy si připlaťte taky, jmenuje se to Entonox a určitě nebudete peněz litovat; tady to stálo 1000 Kč, ale už za 5 minut bylo jasné, že to byla dobrá volba). Pokud chcete uklidňující injekci + nezbytný doprovod, určitě je to taky dobrá možnost, jenom potřebujete někoho, kdo vás povzbudí tím správným způsobem, a taky to zvažte, protože vás to pak vyřadí na 24 hodin z normálního provozu. Ono to všechno v těch střevech stejně pak přijde k sobě, jen se to odsune na později (jako odbourání panického strachu však může dobře fungovat, ale může samozřejmě přijít i zklamání, jako například u zubaře, když se nepočká, než to začne pořádně působit). Ovšem já to nevyzkoušel, takže nevím. Pan doktor ještě prohodil něco v tom smyslu, že tedy dobrá, jak jako chce panáček, že tedy na to jdeme naostro. Já už naostro byl, takže mi to nepřišlo jako nová informace. Naštěstí vjemů kolem bylo příliš mnoho a vlastně mi to ani nevadilo. Samozřejmě bych možná ocenil nějaká slova útěchy či povzbuzení ve stylu „to půjde, to dáš, když nemůžeš, tak přidej či něco podobného“, ale na druhou stranu, bez okolků jdeme na to. To je fér. Na rovinu. A začínáme… A žádná rovina, přátelé, jedeme z prudkého kopce, připoutejte se.
Začátek byl nejhorší. Je to nové (jako všechno, co je poprvé) a je to zvláštní. Předmět je měkký, takže žádný strach z nějakých ostrých hran. Není to v průměru široké, takže řešit, jestli se to tam v pohodě vejde, je zbytečné. Vejde, krásně, hladce. Jede to jako na horské dráze. Jedna zatáčka, druhá zatáčka, otočka a o něco výše. Čím prudší ohyb střev, tím větší tlak a čím více vzduchu, tím více citlivosti. Rozhodně od začátku myslete hlavně na svůj dech a dýchejte (mimochodem, ten rajský plyn je možné kombinovat s uklidňující injekcí). Pokud budete mít Entonox, tak budete ochotně dýchat, ale je hrozně důležitý hluboký vnitřní nádech a pomalý výdech, nikoliv rychlé dýchání jako u porodu. Tohle je prostě jiné (nerodil jsem, ale z pohledu toho dýchání by tady rychlý dech myslím tolik nepomohl). Rajský plyn funguje účinně jenom pár minut, ale je to ten rozhodující čas. Zvyknete si právě za těch pár minut na ten neobvyklý pocit, na úroveň té bolestivosti a také na to, že po krátkém náročnějším zatočení přichází vždy úleva a relativní pohoda. Jakmile to máte zažité, je to opravdu jako na horské dráze. Na chvilku máte dokonce čas se rozhlédnout kolem, a já měl to štěstí, že na televizi zavěšené přímo nade mnou zrovna na kanálu 1 závodník s kamerou na řídítkách hbitě a neohroženě projížděl tunel pomalovaný červenými čarami (asi grafity nebo runy, nevím). V tunelu byly kluzké pasáže, kterým se jezdec mistrně vyhýbal, a po nějaké době najednou z té rychlé jízdy přichází docela prudké zpomalení. Záhyb do tenkého střeva je přestup na vedlejší kolej. Takže vystupovat. Velmi opatrně překonat překážku. Chvilku to trvá, ale ano, jsme tam. Na konci cesty, dál to nejde.
Cesta zpět by mohla být rychlejší a veselejší, ovšem není tomu tak. Při návratu se v každé části trávicího ústrojí totiž zastavuje a odebírají se vzorky. To už jsem byl plně při vědomí a užíval si zajímavý program v TV naplno. Z pohledu kameramana vyjíždí pravidelně malé kleštičky, které se otevřou, jemně uchopí, uštípnou a pošlou expresní poštou někam pryč. Celkem 12 zastávek na cestě domů. A šup a žuch a žbluňk, konec. Cítím, jak mě ten neúprosně dlouhý šlahoun opouští. Přichází úleva. Jo, je to za mnou. Zvládnul jsem to.
Tlak klesl pod normál, srdce mi téměř nebuší. Saturace 97 procent.
V tomto stavu beztíže mě napadlo zeptat se pana doktora, zdali bylo moje střevo dobře očištěné, ale spolknul jsem to. I když mě to hrozně zajímalo. Nevypadalo to, že by si chtěl povídat. Chápu to. Někteří pacienti se pak vyptávají, chtějí si povídat. A na chodbě už čeká další natěšený výletník. Ale pro pacienta je to podle mého názoru důležité, a ačkoliv se o tom pořád mluví i píše, praxe ve zdravotnictví bývá většinou jiná. Přístup k pacientovi, pár slov podpory nebo smysluplně příjemně podané informace, toho se většinou nedostává. A je to škoda. Rozumím, že na to není čas, ale po takovém intimním zážitku, jako je kolonoskopie, by člověk hodně rád odcházel s nějakou přidanou hodnotou. Musel jsem se spokojit s tím, že jsem to dal. S tím vnitřním klidem, který mi to přineslo. A to důležité mi řečeno bylo = výsledky budou za dva týdny. Nezmařil jsem přípravu a absolvoval jedno z nejobávanějších vyšetřeních, co se o něm na internetu píšou doslova horory (prosím vás, nečtěte to).
Dle Bostonské škály (BBPS), která zaznamenává kvalitu přípravy pacienta před kolonoskopií (jinými slovy to, jak dobře bylo vaše střevo vyčištěné), jsem získal hodnocení: 3-3-3. Tedy maximální počet bodů. Až se budete chystat vy, myslete na dobré věci a soustřeďte se na to, co je pozitivní. Mít dobře očištěné střevo, což znamená týden jíst jenom bílé pečivo, pacholíky, kaše a pít čaj, ovocné šťávy bez dužiny a vodu, a poté správně užít projímadlo (vždy aplikujte ve dvou dávkách, tj. s větší časovou prodlenou mezi první a druhou dávkou s tím, že s popíjením čistícího roztoku skončíte cca 4-8 hodin před výkonem), je totiž základ úspěchu. A první stavební kámen dobrého pocitu poté, až bude tahle jízda na horské dráze za vámi. Držím vám všem moc palce! A dejte mi vědět, jaké hodnocení BBPS jste z vaší zprávy vyčetli vy!!
Shrnutí pravidel podle mojí osobní zkušenosti:
Přeji vám hodně sil, hodnocení BBPS za 9 bodů, a nám všem dobré výsledky histologie!
Další články autora |