Přečetl jsem zde většinu článků o srpnu 1968 a říkal jsem si, že můj příběh je ve srovnání s ostatními naprostá banalita. Nikdy jsem svůj příběh nikomu nevyprávěl.
Nedávno však přišla opět beč na srpen 68 a já jsem se rozhodl jej kamarádům odvyprávět. Konstatovali, že to byla dost špatná životní zkušenost a tak jsem se rozhodl jej zveřejnit i zde.
Konečně jako každé prázdniny jsem vyrazil na pionýrský tábor ve Zvánovicích. Těšil jsem se na úplně všechno, co tam s námi vedoucí oddílů podnikali, zejména ale na táborovou olympiádu, kde se mi velmi dařilo, zejména v atletických disciplínách.
Prázdniny tentokrát nezačínaly jako obvykle. Rodiče nakupovali trvanlivé potraviny, odložili plánovanou dovolenou na Babyloně a povídali něco o tom, že to nedopadne dobře. Přesně si již nevzpomínám, ale moc pozornosti jsem tomu s kamarády moc nevěnoval a užíval jsem si s nimi prázdniny. Mrzelo mě sice, že na Babylon nepojedeme, protože tam byl krásný les a koupání, ale to mi vynahradili pražské koupaliště Džbán, a tak jsem po této stránce nijak nestrádal.
Na tábor jsem odjel jako obvykle autobusem s rozjařenou partou kamarádů, těšících se stejně jako já. Výjimky se sice našly, ale posléze i je táborový život pohltil a na svůj stesk po domově zapomenuly.
Mezi námi dětmi panoval mimo jiné i čilý obchodní ruch. Směňovaly se různé hračky, nože i jiné vybavení, které jsme mohli postrádat. Mě se tenkrát podařili směnit svůj zálesácký nůž na stříbrný kolt na kapsle, který se tehdy dal pořídit pouze v tuzexu. Byl jsem z něj prostě zcela nadšený a vzhledem k tomu, že jsem k němu obdržel ještě několik kotoučů kapslí byl jsem v sedmém nebi.
Mé štěstí však nemělo trvat dlouho.
Jednoho rána nás vzbudilo jako obvykle táborový trubač s tím, že máme jít do jídelny, kde byla televize. Mysleli jsme si, že budou promítat nějaký film, ale v televizi byla hlasatelka Kamila Moučková a oznamovala, že Sovětská vojska vtrhla do české republiky a že nás tedy SSSR okupuje.
I pro nás děti to byla velká rána. Doposud jsme se učili, že SSSR nás osvobodil od nadvlády fašismu a nyní jsme se dozvěděli, že jsou to právě oni, kdo jsou našimi okupanty. Někteří dospělí předpovídali válku. Jiní, že nás budou okupovat jako fašisté. V táboře vládla pohřební atmosféra.
Rodiče si postupně odvážely kamarády z tábora, a nakonec došlo i na mě. Přijel táta se svým známým, který měl Tudora. Naložil jsem kufr, batoh a vyjeli jsme. Cestou nás stavěly ozbrojené hlídky, které kontrolovaly, co vezeme. Čím blíže jsme byli ku Praze tím byly kontroly pečlivější. Na poslední kontrole jsme museli zastavit, vylézt z auta a otevřít zavazadlový prostor. Voják na nás přitom mířil samopalem. Otevřeli jsme kufr auta a voják začal prohrabávat zavazadla. V mém kufru objevil onen stříbrný kolt – dětskou hračku. Začal okamžitě na nás něco řvát a agresivně na nás mířil samopalem. I když jsem se rusky učil vůbec jsem mu nerozuměl. Přiběhl jiný voják, jak mi táta potom řekl, byl to důstojník, kterému voják ukazoval můj kolt. Něco vojákovi povídal a usmíval se při tom. Asi mu naštěstí došlo, že je to dětská hračka. Důstojník se na nás obrátil a povídal „pašlí, pašlí. Chtěl jsem zpět svůj kolt, ale důstojník něco zařval, čemuž jsem opět nerozuměl a ukazoval, abychom jeli dále. Táta mě nacpal do auta a jeli jsme konečně bez kontrol až domů. Brečel jsem nad ztrátou hračky, nad tou křivdou, že mi sovětský voják – osvoboditel ukradl vytouženou hračku. Zřejmě pro svoje děti.
Popravdě, tu křivdu cítím dodneška.
