Řeknu vám to takhle: Kateřina Jacques, tenkrát se ještě jmenovala Pajerová, byla mou spolužačkou na gymnáziu. Bývala to hodná holka, ale byla neskutečně hloupá. Možná, že díky téhle kombinaci ji třídní učitel prostrkal až k maturitě, jestli mi rozumíte.
Často jsem jí pomáhala s učením, hlavně s chemií, biologií a matikou. Na tyhle předměty byla obzvlášť tupá. Nebyla schopná pochopit rozdíl mezi prvokem, prvočíslem a prvničkou. Chodívala jsem ji doučovat dokonce k ní domů. Pamatuji si, že mi byt jejich rodiny připadal vždycky hodně okázale vybavený a luxusní.
Jednou jsme seděli s Kačenou v jejím pokoji (fakt měla svůj pokoj, což mě tenkrát fascinovalo) a mořili jsme se s nějakými alternativními zdroji energie. Bylo to asi v tomhle čase, někdy před vánocemi, a její sestra Monika přinesla flašku vína. Kateřina si přihýbala a přihýbala, až byla pěkně nakulená a začala mi vykládat, jak má naplánovaný život. Nadšeně líčila, jak po maturitě odjede do Německa, nabrnkne si tam nějakého cizince a bude spokojená. Víc prý k životu nepotřebuje. Nakonec se jí to povedlo, jen ty její nároky neskončily u cizokrajného manžela a dvou dětí.
Ale abych byla spravedlivá, Káča nebyla jedinou mojí klientkou. Měla jsem pod křídly (jako hodná kvočna nezvedená kuřátka) celou kohortu bídně prospívajících studentů. Ačkoli bych asi měla péct s elitou třídy, protože jsem patřila k nejlepším studentkám, vždycky mě to táhlo spíš k intelektuální spodině.
Když se psaly ve škole písemné práce, dbala jsem pokaždé na to, abych své černé ovce provedla bezpečně všemi úskalími, které na ně pedagogové nastražili. Nejprve jsem vždycky napsala svoji písemku. Bývala jsem obvykle hotová první, daleko i před těmi lepšími studenty, ale místo toho, abych sešit odevzdala, trávila jsem zbytek hodiny vyhotovováním taháků pro své chráněnce s přihlédnutím k osobitému stylu každého z nich.
Aby kantoři nepojali podezření, nechávala jsem v jejich písemných pracích několik relativně nevinných chyb, protože studenti jako Kateřina z logiky věci nemohli odevzdávat bezchybné práce. Napodobováním individuálních slohů a pitomostí mi uplynul zbytek hodiny zábavným a obecně prospěšným způsobem.
Občas jsem ale dostala zlomyslnou chuť předvést Pajerce svou intelektuální převahu a motala jsem jí hlavu. Vlastně jsem to byla já, kdo zasel do její prosté duše myšlenky na politickou kariéru. Dělala jsem si z ní srandu a libovala jsem si v tom, jak je zmatená a nechápavá, ale myslela jsem si, že moje řeči pouští jedním uchem tam a druhým ven. Teď mě děsí, že jsem stvořila monstrum – sebevědomou a blbou političku, přesvědčenou, že má schopnosti k tomu, aby kompetentně rozhodovala o problémech více než deseti milionů lidí v téhle zemi. Měla bych se stydět…
Ale možná by takhle skončila i beze mě. Z mých bývalých chráněnců jsou dnes totiž z valné většiny politici a byrokraté, kteří se považují za něco víc než za obyčejné lidi a vydělávají si na chléb vezdejší žvaněním hloupostí, vymýšlením stále připitomělejších nařízení, vyhlášek a zákonů nebo důležitým boucháním kulatých razítek na nejrůznější podělaná lejstra.
A teď se musím smát, když čtu, že jedna z mých nejhloupějších spolužaček má radit premiérovi a ráda by získala křeslo zmocněnkyně vlády pro lidská práva. Musím se smát, ale je to smích hořký a křečovitý. Čím jsem starší, tím častěji si říkám, jak je možné, že v politických funkcích jsou přesně tyhle typy lidí. Kateřinu si veřejnost po jejím trapasu v Krausově televizním pořadu „Uvolněte se, prosím“ překřtila na Kačenku Biomasu. Myslím, že to není tak úplně přesné. Když si vzpomenu na naše studijní léta, nemůžu ji nazvat jinak než Káča Biohusa…
