Hledají půdu pod nohama. Po ničem jiném netouží, než stát alespoň na chvíli na pevné zemi. Nepřipouštějí tedy diskusi, argumentujíce tím, že jsou uráženi a zesměšňováni, že je jim vyhrožováno a spíláno. I tohle může být tvář bloggera.
Svůj názor na současnou blogosféru jsem zde vyvrhl už dříve v úvaze Ukaž mi, co píšeš, a já ti povím..., přesto si neodpustím ještě pár poznámek, k nimž mě ponouká aktuální situace na tomto verbálně-virtuálním bojišti. Nedílnou součástí blogů jsou totiž i ohlasy na výpotky samotných autorů. Diskuse pod články příliš často nesleduji, ovšem sem tam se neubráním (mnohdy skoro sebemrskačskému) pokušení, a do některé nakouknu. O to víc jsem zaskočen faktem, že existují, a občas dokonce dost „významní", bloggeři, kteří pod svými materiály diskusi prostě zatrhnou. Zdá se, že je jich čím dál víc.
Snažím se přijít na kloub tomu, proč lidé, kteří nezřídka prezentují poměrně vyhraněné úsudky nebo sami přispívají do diskusí jiných bloggerů dost ostrými komentáři, nedovolí bláboleníchtivému davu, aby také on k jejich názoru přidal svůj hlas. Vox populi, vox dei - no ne? Výše zmíněné poukazování na hanění a nadávky ze strany debatujících těžko něco vysvětlí. Zvlášť podezřele toto zdůvodnění působí ve chvíli, kdy se autor zaklíná demokracií.
Žijeme ve skvělém světě. Svoboda projevu zaručuje každému vyslovit své přesvědčení, ať už je jakékoli. Je to největší výdobytek západní civilizace, která na něm stojí a s ním také padá. Pravda, existuje zákon, který hovoří o tom, že pokud svými prezentovanými názory kdokoli hanobí rasu, národ, etnickou skupinu či náboženské přesvědčení jiného, dopouští se trestného činu. Stejně tak je na tom ten, kdo totéž činí někomu kvůli politickému přesvědčení nebo proto, že je bez vyznání. A kdo veřejně podněcuje nenávist, například k některé společenské třídě anebo k omezování práv a svobod jejích příslušníků, je vinen dle zákona stejně.
Pokud by policie a soudy konaly řádně svou povinnost, tak by polovina národa touto dobou trávila svůj čas v base a značná část mediálních pracovníků by byla o chlebu a vodě. Stačí si přečíst nenávistné články o hulvátském Topolánkovi, mocichtivém Paroubkovi, nenažraných politických stranách, fundamentalistických náboženských hnutích, přihlouplých ateistech, militantních Američanech, zlodějských Cikánech, nepřizpůsobivých gastarbeiterech, mafiánských boháčích nebo smrdutých bezdomovcích a nahlédnout do diskusí, které se pod těmito perlami bloggerských (či žurnalistických) mozků nacházejí, a dokonce i průměrně inteligentnímu daňovému poplatníkovi musí být zřejmé, že trestného činu podle § 198 se aspoň občas dopouští každý druhý komentující a blogující člověk.
Jestliže je tedy možné se na problém zákazu diskusí pod články dívat z tohoto pohledu, lze připustit, že autoři, kteří k takovému kroku sáhnou, chtějí jen uchránit případné glosátory svých duševních výtvorů před kriminálem. Bohužel, na tomto vysvětlení bude asi pramálo pravdy.
Když jsem v dobách svého bujného a nerozvážného mládí sbíral zkušenosti v prvním komerčním rádiu v našem regionu, patřily k mým oblíbeným moderátorským povinnostem popůlnoční hodiny plné hraní písniček na přání. Tehdy, v průkopnických a pionýrských časech soukromého vysílání, se nehrálo podle předem vygenerovaného playlistu, ale posluchači si skutečně vybírali, co chtějí slyšet. Jestliže byla žádaná muzika na skladě, šla do éteru. Hrálo se všechno - od Bacha po Vlacha.
Jednoho večera zavolal - podle hlasu alkoholem značně nabuzený - posluchač, kterému nešlo vyhovět, neboť požadovaná skupina nebyla v archívu k mání. Protože s naprášeným chlapíkem nebyla kloudná řeč o jakémkoli alternativním řešení, položil jsem mu telefon. Po chvíli volal opět. Scénář předchozího hovoru se téměř do písmene opakoval, jen sluchátko jsem položil o poznání dříve a razantněji. Když zavolal do třetice, řekl mi pouze, že ví, kdo jsem, kde mě najde a že mě zabije.
Vážně to asi nemyslel nebo na svá slova díky etanolovému oknu ve své mozkovně zapomněl, protože dodnes běhám po světě. Přiznávám však, že následující dva tři dny mi nebylo do tance ani do zpěvu. Nemohl jsem se totiž zbavit podivného pocitu, že na mě za každým rohem číhá hrdlořez s dlouhou rezavou kudlou. Od té doby jsem na podobné vtipálky narazil ještě několikrát, dokonce i v diskusi na blogu. Člověk však s přibývajícími léty pochopí, že na rčení „Pes, který štěká, nekouše", je něco pravdy.
Bojí se bloggeři výhrůžek? Mají strach z vulgárních urážek? Obávají se výsměchu? Nesnesou provokace? Proto jsou zakazovány diskuse? Urazit, vyhrožovat a provokovat lze ovšem desítkami nejrůznějších způsobů. Co na tom, že někdo to dělá s primitivní hrubostí a jiný se sofistikovanou rafinovaností. Nejde přece o formu, nýbrž o obsah. Jako by snad výhrůžka smrtí z úst někoho, kdo ji dokáže opsat tak obratně, že nepoužije žádného přímého útoku, byla méně nebezpečná než prosté vyřčení holé věty: „Zabiju tě, svině!" Posuzoval by někdo závažnost uštknutí smrtelně jedovatého hada podle toho, jak je onen plaz dlouhý nebo jakou má barvu?
Všichni, kdož se rozhodnou vlézt do bloggerského ringu, mají sladkou výsadu rozdávat rány na všechny strany. Dokonce i podpásové údery jsou některým tolerovány, neboť pokud by nebyly, značná část článků a diskusí by byla vzápětí po uložení na server odstraněna. Každý boxer však dobře ví, že když chce nějakou tu pecku rozdat, musí počítat také s tím, že občas i na jeho bradu, nos či solar plexus dopadne zásah, který může sakramentsky bolet.
Připustíme-li existenci nároku na svobodný projev (a ten je garantován Ústavou), připouštíme zároveň, že každá myšlenka má nezadatelné právo být vyslovena. I ta sebehloupější, sebevíce urážející a hanlivá slova mohou zaznít, protože z pohledu tohoto práva mají stejnou cenu jako vybroušené filozofické teze nejbystřejších myslitelů. Koneckonců - volební hlas geniálního vědce nebo spisovatele má rovnocennou váhu jako volební lístek, jenž hodí do urny poloviční analfabet, který stěží zvládl pomocnou školu. Tohle je demokracie (naštěstí i bohužel). A pokud má existovat i nadále, je jakýkoli zákaz, odůvodněný tím, že někoho uráží výroky kohosi druhého, jen zpupným šlapáním po základním principu systému, v němž žijeme.
Je obecnou pravdou (a zároveň pravidlem), že jakmile se utlačovaní dostanou k moci, změní se v utlačovatele a uchýlí se k totalitářským praktikám, jejichž cílem je chránit vydobyté pozice. Proto se také menšiny, jejichž cílem je odstranění předsudků, stávají nesnášenlivými a minority prosazující mír militantními.
Začíná to nenápadně. Třeba tím, že pod nějakou záminkou zabrání diskusi. Možná si nejsou tak docela jistí tím, co hlásají. Hledají půdu pod nohama. Po ničem jiném netouží, než stát alespoň na chvíli na pevné zemi...
