To byl zase zápas! Někdy mi to na hřišti připomíná parlament. Když v noci nemůžu spát, občas sleduju záznamy z jednání sněmovny a je to nemlich to samé.
Pokaždé brebentí stejně. Vřískají, s ničím nejsou spokojení. S ničím se jim nezavděčíte. Tohle je bolí… Ouvej, ouvej! Nebo támhleto byl ofsajd. A toto v žádném případě nebyl! Jak to, že jsem neviděl hru rukou? Ten faul byl přece jasně v šestnáctce! A tamten podvodník zase simuluje! Rozčilují se. Nic jim není recht, nikdy to není ono. Jsou jak vrtošivé ženské.
A pak ti chytrolíni kolem hřiště! Každý si musí říct svoje, vylít si žluč, vytroubit svoje malé hovadiny do světa, vyzvracet svoji hloupost. Funkcionáři, na slovo vzatí odborníci, co mají v panděru pět piv, podpantofláci, kteří si doma ani neprdnou a přizdisráči, kterým najednou narostou ramena. Dokonce sem tam nějaká kvočna se do toho obuje. Žvásty jen lítají… Všichni v plné polní, s pěnou u blekotající huby.
Nadávky, urážky… A tak to jde pořád. Pokaždé stejné divadlo. Nikdo se nezeptá, co si myslím já. Srovnávají s tímhle a tamtím…
Trochu vás uvádím do souvislostí, pouštím vás za kulisy, abyste si zas tolik nemysleli… Ze začátku jsem si taky myslel. Měl jsem naivní představy, ideály… Teď už raději nemyslím. Naučilo mě to.
Přál bych každému z těch tlučhubů, aby si to zkusil. Aby si to vyžral. Celých devadesát minut…
