Na jedné straně ON, na druhé straně my. Hraje SVÉ vlastní melodie, zpívá SVŮJ nápěv, ale všichni jsme naladěni totožně a tančíme ve stejném taktu. Ne, že bychom se synchronizovaně kývali, ale přesto je v tom nevědomém počínání dokonalá harmonie. Na koncertě Vladimíra Mišíka v klubu Golem nacházíme společnou půdu pod nohama.
Jen silná a přesvědčivá osobnost je schopná ostatní vtáhnout do svých rytmů a nenásilně určovat, jak bude vzájemná interakce probíhat. Když Mišík hraje, má člověk pocit, jako by ho sváděl. Nijak křečovitě se nesnaží a přesto má všechno v rukou jako dobrý režisér. Vím to. Na jeho koncertě nejsem poprvé.
Před pár hodinami jsem si říkal, že se tentokrát nenechám do ničeho vtáhnout. Snažím se obrnit a být jen zvědavým pozorovatelem, ale nedokážu to. Mišíkovi nelze odolat. Během první písničky mě dostává tam, kde mě chtěl mít. Myslím, že většina sálu v těch nadoblačných výškách létá spolu se mnou. Za pár minut si dokázal vybudovat takovou míru důvěry a pozitivního vztahu, s jakou by si kterýkoli pojišťovací agent vystavěl oslnivou a lukrativní kariéru.
Psychologové tvrdí, že když někomu ukážete obrázky usmívajících se obličejů, v reakci na ně se také usměje. Říkají, že se člověk může nakazit emocemi. Přesně to dělá bacilonosič Mišík. Vezme do ruky nástroj, začne ležérně a uvolněně zpívat a nakazí celý sál. Na parketě je nakonec cháska spokojených pacientů.
Chrochtám blahem při Kainarových zhudebněných básních, užívám si dokonalou sehranost party na pódiu a uvědomuji si, jak velkou moc ten starý člověk s kytarou má, jaký má vliv na druhé. Ještěže tento dar dostal do vínku poctivý muzikant a ne prašivý politik, fanatický farář nebo chamtivý velkomanažer. Snadno a nenásilně nás spojuje, v jeho vystupování není ani stopy po jakékoli falši nebo manýře. Všechno má vepsané ve tváři, vše rezonuje v jeho hlase.
Ve středu uděloval český prezident státní vyznamenání. Jedno z nich dostal i hokejista Jaromír Jágr. Budiž. Číslo 68 tuhle zemičku ukázalo světu v poměrně pozitivním světle a dokázalo párkrát pobláznit celý národ. Měl bych ale pro pana prezidenta tip na příští rok. Hledá-li opravdovou osobnost, čestného, rovného chlapa, který si nikdy nezadal s žádným režimem, který zůstal věrný tomu, co dělal celý život a dodnes to dělá poctivě a s láskou, pak by měl za rok strčit medaili do ruky Vladimíra Mišíka.
Dost možná, že nikdy žádné vyznamenání nedostane. Nejspíš na tom stejně nezáleží a on po něčem takovém ani netouží. I tak budu stát pod pódiem, až příště přijede do našeho krajského města. I tak budu znovu rád poblázněnou můrou, která vletí do nespoutaného plamene upřímného muzikantství, vděčný za možnost nechat se sežehnout nenapodobitelným hlasem a projevem… Díky, Vladimíre…
