Možná bychom měli politiky vyměnit za špičkové iluzionisty. Mezi politikou a magií není velký rozdíl, ale kouzelníci, na rozdíl od politiků, se aspoň dokážou na pódiu a ke svým divákům chovat s patřičnou úctou a elegancí. A umí občas pobavit. To není zase tak málo.
Politik je zosobněným typem užvaněného nýmanda, který tvrdí, že má vždycky pravdu. Pro toto exhibicionistické „řemeslo“ má ty nejlepší vlohy – sebestřednost, manipulativní sklony, které poměrně často doplňuje pocit vyvolenosti a absolutní nedostatek sebereflexe. Je tedy něčím jako kouzelníkem třetí kategorie.
Předvede nějaký kousek, ale úžas či údiv publika se nedostavuje. Odříkává naučené věty, ale nedokáže nikoho okouzlit – lidi v publiku neosloví, protože se nenaučil si jich dostatečně vážit. Pokud na někoho přece jen náhodou udělá dojem, pak jen na přitroublého balíka a prospěch z toho má výhradně kouzelník.
Balík je totiž pasivní. Je to jen divák, kterého kouzelník využívá, když nemá možnost zkoušet před zrcadlem. Balík jen pozoruje politika a to, co se kolem něho děje. Občas sice na vyzvání „vyšší moci“ provede nějaký úkon zdánlivě připomínající aktivitu, ale v téhle hře je pouhou rekvizitou, hračkou, která poslušně reaguje podle rozmaru politiků nebo médií.
Vždycky si snaží zachovat odstup. Nerad by se do něčeho namočil. Je jen kolemjdoucím a všechno vnímá jako představení, které nemůže (a raději ani nechce) ovlivňovat.
Je tu však ještě jedna, méně početná, skupina publika. Říkejme jí třeba vnímaví diváci. Vnímavý divák se liší tím, že je aktivní. Je součástí života země. Žádný kouzelník nemá šanci čarovat, pokud občan není plnoprávným účastníkem show. Nenechá se opít rohlíkem. Chce vidět, co kouzelník dělá a jak to dělá. Přemýšlí o tom a adekvátně na to reaguje.
Takového člověka si kouzelník nezíská lacinými triky a bezobsažnými kecy, které platí na balíky. S vnímavým divákem musí spolupracovat, nepostřehnutelně s ním zápasit, musí ho přesvědčovat, jemně vést svým směrem. Musí vědět, co ho zajímá, co ho nudí, co ho těší, k čemu je skeptický. Měl by uhranout jeho inteligenci, vzbudit důvěru. Přesně to dokážou ti nejlepší iluzionisté.
Politika sama o sobě nemá žádný smysl. Není na ní nic úžasného. Stejně jako na magii. Obě disciplíny se snaží diváka podvést. Kouzelník, který je příliš rychlý, moc pomalý, mumlá, křičí, páchne mu z úst, je nesympatický nebo nesrozumitelný, nevyhnutelně poskvrní kouzla svými nedostatky. V politice to platí jakbysmet.
Troufám si tvrdit, že žádný politik tuhle zemi z marastu, ve kterém se nachází, nevyvede. A dost pochybuji o tom, že by do dokázali nějací „odborníci.“ Zvlášť, pokud by to měli být Švejnarové a jemu podobní.
Takže proč nedat šanci kouzelníkům? Co tím můžeme ještě ztratit? Koneckonců – pár šikovných iluzionistů třeba opravdu dokáže vyčarovat vyrovnaný rozpočet, nechat zmizet v klobouku korupci a proměnit závist a hloupost s nenávistí, které to tady ovládají, v lásku a pravdu a toleranci. Jestli to nedokážou kouzelníci, pak už asi nikdo…
