2015: Existovaly doby, a není to tak dávno, kdy se bratislavské sídliště Devínská Nová Ves, mostecký Chánov, litvínovský Janov a mnohá další v Čechách, na Moravě a na Slovensku proměnily v města duchů. Normální pracující lidé nevycházeli na chodník, děti nejezdily po ulicích na kolech a staří lidé nesedávali na lavičkách v parku. Hluk, špína, zločinnost, drogy a války nejrůznějších gangů byly tak všudypřítomné, že se většina slušných lidí stahovala do relativního bezpečí svých bytů.
Policisté, kteří sem občas s nechutí a se strachem zajížděli, tvrdili, že právo je v těchto místech nevymahatelné, neboť zákony byly překrouceny ve prospěch zločinců, kteří měli kromě skutečných zbraní také verbální munici v podobě zaklínadel typu „razyzmus“ či „dyskryminace.“ Až masakr šíleného střelce z Bratislavy, který před pěti lety vyvraždil rodinu ze sousedního bytu, otevřel konečně české i slovenské vládě oči.
Co se stalo během uplynulých pěti roků, že jsou dříve riskantní místa najednou o tolik bezpečnější, že se znovu zalidnily chodníky, zmizela špína, na ulici se vrátily děti na in-line bruslích a důchodci zase krmí v parku holuby? Stal se snad zázrak? Nikoli. Pouze vznikly zákonné právní nástroje, které umožnily policii vymáhat právo bez ohledu na rasovou, sociální nebo náboženskou příslušnost. Skončilo temné období pozitivní rasové diskriminace, aniž by vznikla obdoba apartheidu. Konečně je všem měřeno stejným metrem – zlodějům, vrahům, podvodníkům i násilníkům, aniž by měla význam barva jejich kůže, aniž by měly nepřiměřenou váhu protesty pseudohumanistických nevládních organizací.
Nenechme se mýlit. Nikdo nemávl kouzelným proutkem. Ze dne na den nezačali příživníci pracovat, zloději nepřestali krást a hulváti se nenaučili dodržovat standardní společenské normy. Nikdo nešel dobrovolně odevzdat nelegálně držené zbraně a těžko se nějaký zločinec rozhodl, že se dobrovolně vzdává páchání další trestné činnosti. Nestalo se ani to, že by policisté zázračně dokázali zasahovat ve velkém procentu situací, v nichž se páchaly těžké kriminální činy. Stalo se cosi podivně odlišného.
Jakmile česká a slovenská vláda schválily v součinnosti na sklonku roku 2010 navzdory Evropské unii potřebné zákony, kterými prosadily vymahatelnost práva bez ohledu na sociální postavení, národnostní, náboženskou a etnickou příslušnost, jakmile zarazily sociální zvýhodňování těch, kteří si z dávek od státu udělali dojnou krávu pro pohodlné a bezpracné přežívání, nakazily většinu populace jakýmsi „antizločineckým“ virem. Důvěra ve vládní instituce a v policii se dostala dokonce nad neuvěřitelnou sedmdesátiprocentní hranici, na níž se v podstatě drží až dodnes.
Policisté měli najednou v pravomoci postihovat i drobné prohřešky, které by ještě před bratislavským masakrem prošly bez povšimnutí. Rušení nočního klidu, verbální i fyzické napadání spoluobčanů, znečisťování veřejných prostor, graffiti, drobné krádeže, vyhrožování – to vše bylo najednou možné trestat podle přesně daného sazebníku. Ve zrychlených řízeních udělovali soudci peněžní tresty, které nahrazovala, v případě insolventnosti odsouzeného, práce pro veřejné blaho při čištění ulic, opravách obecního majetku apod.
Zřízení institutu obecní šatlavy, kde ve velmi skromných, ale přesto lidských podmínkách, trávili provinění čas až do doby než naplnili kvótu práce přidělenou soudem, zásadně pomohlo k rychlé vymahatelnosti práva. Bylo až neuvěřitelné, jak bleskově se změnila nálada ve společnosti, bylo udivující, jak pookřála ekonomika a jak se místa v mnoha městech, která dříve vypadala jako po bombardování, najednou měnila před očima v běžná sídliště, kde lidé nemusí mít strach vyjít na ulici.
Za zázrakem „obnovení důvěry“ veřejnosti tedy stojí odvážný krok české a slovenské vlády, které se vzepřely pseudokorektnímu, pseudohumanistickému a pokryteckému postoji unijních institucí a začaly problémy s nepřizpůsobivými skupinami obyvatel řešit. Nikoli násilím či popíráním práv menšin, nýbrž právními kroky, které konečně vyhnaly démona pozitivní diskriminace z našich sídlišť, škol, úřadů, televizního, rozhlasového a internetového zpravodajství.
Nyní, pět let po bratislavském masakru, si můžeme říct, ač je to otřepané klišé, že všechno zlé může být k něčemu dobré. Samozřejmě pouze v případě, že pochopíme, jak se z tragédie poučit. Jen zbabělci strkají po pštrosím způsobu hlavu do písku. Odvážní a rozumní problémy řeší. Mrazí mě při pomyšlení, že by před pěti lety veřejní činitelé zareagovali jinak, že by nadále omílali fráze o údajné diskriminaci menšin bez zhodnocení skutečných příčin, a situaci rázně a rozumně neřešili.
Stará flinta Dnes 1.9. 2015
