Milá Francie. Sleduji tě už dlouhou dobu a mám stále neodbytnější pocit, že ti pořádně teče do bot. Od 12. června 1940, kdy vpochodovali Germáni do Paříže, jsi nebyla ve větším průseru. Odřezáváš se od reálného světa, sama sebe tlačíš do kouta, jsi zastarale socialistická, oslabená vlastní rozmazleností a rozkládáš se pod tlakem milionů multikulturních přistěhovalců. Jsi zkrátka v těžké krizi.
Eiffelovka, Louvre, šampaňské, impresionismus… Mívala jsi svoje kouzlo, ale to postupně vyprchalo jako odér parfému. Heslo „volnost, rovnost, bratrství“, které jsi dala světu, jsi sama proměnila ve frázi, za níž se maskuje nejedna diktatura.
Autorita tvé vlády nestojí za psí štěknutí. Zhýčkala sis miliony státních zaměstnanců, ale když dnes pedantsky apeluješ na šetření a utahování opasků, všichni na tebe kašlou. Chtějí dál žít na účet vlastních dětí a budoucnosti.
Teď stojí v ulicích a mluví o občanských právech, chudobě, represi vlády, fašistických praktikách. Bouří se na stovkách válečných front proti hromadě různých věcí. Potomci revolucionářů, královrahů a katů od gilotin. Stejně jako kdysi chtějí své výsady i za cenu násilí a ožebračení země.
Ach, ty levičácká Francie! Jsi otřesená vnitřními rozbroji, podlamují se pod tebou kolena, ale ještě se bráníš sebedestrukci. Kam se poděla ta oslnivá velmoc, která udávala směr módě i světové politice? Proč z tebe zbyla jen ukřičená, ubrečená, dosebezahleděná a nemohoucí troska?
Až se sesypeš pod tíhou nenažranosti vlastních obyvatel po nereálném pohodlí a blahobytu, podříznou ti krk multikulturní hordy ze špinavých předměstí. Tehdy snad zbytek Evropy pochopí, přehodí výhybku a sjede z koleje, která vede ke zřícenému mostu nad propastí. V opačném případě ji čeká pád do stejné strže…
