Seberte nám zbraně, soudruzi. Nevadí. Budeme ostražitější. A nakopeme vám prdel

Otřepaná fráze tvrdí, že začne-li vládnoucí garnitura brát lidem zbraně a zavádět zákony proti jejich legálnímu držení, budou je občané brzy potřebovat.

Současná migrační invaze převážně mladých muslímů do Evropské unie a snahy bruselských úředníků o takřka totální odzbrojení domorodého obyvatelstva starého kontinentu, jako by výše zmíněnému klišé dávaly zapravdu.

Byly doby, a není to tak dávno, kdy jsem měl ke střelným zbraním naprosto negativní postoj. Během dvou let na vojně jsem viděl samopaly v rukou tolika dementů a imbecilů, až mě děsila představa, že by tito lidé mohli poté, co svléknou uniformu, legálně vlastnit pistoli. Pochopil jsem, že jen ti zkušení borci, kteří už něco zažili, vědí, kdy ji nepoužít, což je stokrát důležitější než vědět, kdy ji použít.

Jenže jak šel čas, svůj záporný názor na držení střelných zbraní jsem měnil. Sice mám pořád strach z kreténů, kterým bouchačka v pouzdře u boku dává pocit síly, velikosti a sebevědomí, ale ještě víc mě děsí, že slušným lidem je stále ultimativněji bráněno získat zbraň k obraně své rodiny a majetku, že každý gauner, který kašle na nějaké pitomé zákony a revolver si pořídí tak jako tak, si může být jistý, že proti sobě nebude mít nikoho, kdo by mu mohl udělat díru do kožichu (pokud zrovna nenarazí na jiného grázla).

Navzdory řadě iniciativ za legalizaci střelných zbraní jsem skeptický. Utahování šroubů ze strany mocenských struktur bude pokračovat a získat oprávnění k držení kvéru bude stále těžší. Pro „obyčejného“ občana už brzy takřka nemožné.

Je načase si přiznat, že už nejsme vlci, kteří si mohou hájit své teritorium, ale obyčejní králíci. Vláda nám trhá postupně jeden zub za druhým, stříhá nám drápy a uvadající školský systém dělá z našich vlčat ustrašené zajíce, kteří už ani neví, že v jádru jsou to šelmy, které mají vlastní rozum a dokážou kooperovat ve prospěch smečky a svého druhu.

Stáváme se králíky a jediným úkolem králíků je zůstat naživu. Nemusejí být stateční, nemusejí bojovat, nemusejí si podrobovat divočinu. Musí jen zůstat naživu. Budiž tedy - když nám tedy tuto roli soudruzi nahoře přisoudili, hrajme ji. A hrát ji lze (aspoň zpočátku) i bez střelných zbraní.

Zkušení instruktoři tvrdí, že pistole vám zachrání život v jednom případu ze sta. Ve zbylých devadesáti devíti vás bude svádět k pošetilostem (pokud nepatříte k oněm ostříleným veteránům, kteří vědí, kdy ji nepoužít). Když vás někdo zastřelí, nebude záležet na tom, jestli máte zbraň, nebo holé ruce. Člověk s kvérem se cítí povzneseně a bezpečně, dostatečně se nekryje. Kdo ho nemá, ví, že je králík. A je patřičně opatrný.

Vím, jak dobře se člověk se zbraní cítí. Najednou je bystrozraký, tři metry vysoký a skoro nezranitelný. A to je na tom právě to nebezpečné, protože takový ve skutečnosti není. Je to křehké, holé embryo, které se dá pozoruhodně snadno zabít. Můžete mít ostřelovací pušku s účinným dostřelem na dva kilometry, ale pořád nebudete mít oči vzadu na hlavě. Smrt vás dostane zezadu, zatímco se budete snažit zamířit na něco před sebou. Ale když jste bez pomoci a bez ochrany, narostou vám oči vzadu na hlavě, konečky nervů se zbystří a cítí všechno kolem sebe. V tom je síla králíka!

Takže, soudruzi, zakažte nám zbraně, udělejte z nás lovnou zvěř. Nevadí. Budeme bystřejší, ostražitější, chytřejší a nakonec si ty zbraně stejně opatříme, ať už se vám to bude líbit, nebo ne. A až přijde ta správná chvíle, nakopeme vám prdel…