Stejně jako z levných surovin neuvaříte pochoutku hodnou úst gurmetů, ale maximálně z nich uklohníte vlastníma rukama, ve vlastním kastrolu a na vlastním sporáku jen nechutné kroupodoro, tak se ani v mozkovně tupého vysloužilého poddůstojníka lidově-demokratické armády nemůže zrodit břitká a pronikavá myšlenka. Tímto poměrně dlouhým souvětím lze charakterizovat zatím poslední spisovatelský počin Kladipíra Vroumy nazvaný „Ranec s milou smrdí.“
Vydavatelství Naser vojsko uvádí knihu jako detektivní román. Přestože dílo očividně připomíná Stevensonova Jekylla a Hydea, nejde o plagiát, neboť literární úroveň obou knih je diametrálně odlišná. Zatímco Stevensenova klasika je dodnes vzorem originality a vybroušeného stylu, Vroumovo dílko připomíná obsáhlejší slohovou práci žáka sedmé třídy základní školy.
Ale k ději. Hlavní hrdina – Krokomír Bucharovec – je schizofrenická osobnost žijící dvojím životem. Ve dne pracuje jako skladník, v noci se stává multižánrovým spisovatelem, který chrlí povídky plné násilí, kuchařské recepty nevalné úrovně, verše kostrbatější než české silnice a úvahy plytké jako bahnité louže.
Hlavní zápletku knihy obstará Bucharovec vraždou své ženy Kariny. Dlouhodobé manželské rozpory řeší Krokomír jednoho pošmourného večera, kdy naléhá na Karinu, aby si společně dokázali, že den stál za to od začátku až do konce. Družka však před ním utíká do koupelny, kde se zamyká a křičí, že si s ním už nic dokazovat nechce. To Krokomíra rozběsní. Vytáhne teleskopický obušek, roztříská dveře, vrhne se na Karinu a ve vzteku ji ubije k smrti. Když jeho choť leží ve vaně v tratolišti krve, dokáže si, že den stál skutečně za to.
Nastává však problém, co s mrtvým tělem. Bucharovec není nijak pronikavý logik a ať namáhá mozek sebevíc, nemůže přijít na to, co dál. Nakonec se rozhodne mrtvolu rozsekat a jednotlivé části rozvést po celé Praze. Hned se dává s chutí do díla. Zpevní malíkovou hranu, několika mohutnými údery vetkne dlaň do masa a odděluje hlavu i končetiny od trupu. Když manželku naporcuje, strčí paže do mrazáku, další část šoupne do skříně a kus trupu skončí v jeho rybářském ranci, na který ovšem během následné několikadenní likvidace ostatků zapomene. Rozkládající se a zavánějící tkáň ho později usvědčí z činu. Odtud tedy název knihy „Ranec s milou smrdí.“
Vrouma není žádný filozof, přesto se snaží v knize odhalovat myšlenkové pochody svého hrdiny. Během dne pasuje Krokomíra do role vraha, vyděšeného vlastním činem a poháněného potřebou zamaskovat násilnické dílo, v noci se jeho pokřivený charakter, zlovolné myšlenky a zbabělost mění na stránkách, jež tvoří pod pseudonymem Kapitán Sereď, ve změť hrdinských eposů, do kterých promítá sám sebe jako neohroženého bojovníka za spravedlnost, ochránce čistoty, morálky a práva, ale též něžného poety, který skuhrá po lásce a porozumění.
Bucharovec se tedy po nocích oddává literární samohaně, ale dny se nesou ve znamení existenčních potíží. Nejenže si palčivě uvědomuje, že nezvratně ztratil ženu, ale dochází mu, že to byla právě Karina, kdo se starala svými výdělky o rodinný rozpočet. Z mizerného platu skladníka má nyní taktak na nájem a jeho literární pokusy zatím všechna vydavatelství vracejí jako bláboly nesvéprávného grafomana zpět autorovi.
Když už jsme zde troufale přirovnali Vroumovu knihu k Jekyllovi a Hydeovi, je třeba říci, že na rozdíl od Stevensona, který našel v jednom člověku dva naprosté protipóly – dobro a zlo – Vrouma svého schizofrenického hrdinu staví do rolí, v nichž nic pozitivního, sympatického a dobrého čtenář nenajde. Naopak, s přibývajícími stránkami začne Bucharovce i jeho alter ego nenávidět, z celé duše jím opovrhovat a toužebně si bude přát, aby skončil v rukách policie a posléze na šibenici.
Toto přání se však těm několika málo čtenářům, kteří vydrží knihu číst až do konce, nesplní. Krokomíra sice usvědčí páchnoucí ranec, je zatčen, vyslýchán a mučen dvojicí sadistických vyšetřovatelů. Jeden si říká Baron Montér Kristus a s rozkoší používá u výslechu nejrůznější chirurgické nástroje. Druhým vyšetřujícím je žena s koňským obličejem známá pod přezdívkou Rossinanta.
Když Krokomír vyklopí všechno co ví a namočí do případu desítky dalších nevinných lidí, skončí v cele s potetovaným cikánem, který sám sebe nazývá Gypsy. První sobotu ve sprchách zažije Bucharovec očistec, ale po čase se do svého spoluvězně zamiluje. Tento pologramotný troglodyt obdivuje Krokomírovu schopnost psát, líbí se mu jeho primitivní veršíky a slohové práce, které Bucharovec soptí po nocích na propašované čtvrtky papíru.
Jednoho dne má Gypsy ve vězení návštěvu. Advokát mu přichází sdělit, že bude propuštěn, jelikož jeho věznění odporuje Ústavě lidských práv a svobod. Soudce, který ho uvrhl do žaláře, obvinili multikulturní ochránci lidských práv z podjatosti a v novém řízení jsou krádež a pokus o loupežnou vraždu překvalifikovány na nedbalost a přiměřenou obranu.
Bucharovec zůstává za mříženi sám, šílí steskem a o to víc píše. Gypsy však na něho nezapomíná. Po propuštění se stává v rámci Programu pozitivní diskriminace cenzorem známého internetového serveru a vydává jedno Krokomírovo dílo za druhým. Když po relativně krátké době dosáhne Gypsy osvobození svého milce, jenž je podroben psychiatrickému vyšetření a shledán duševně chorým, končí kniha šťastným shledáním obou odloučených duší.
Jakákoli podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.
