Je to ta nejkrásnější řeka na světě. Musí být. Moje řeka. Berounka.
Kladipír Vrouma seděl zasněně na břehu své řeky a pozoroval ji žárlivým okem milence. Myslel na boleny, parmy, pstruhy, candáty, kapry, štiky a sumce, kteří v ní plavou, a velkoryse přehlížel splašky, PET láhve a občas nějakou tu mrtvolu, tedy materiál, který k řece taktéž neodmyslitelně patří.
Když si ulevil v křoví poblíž tiché zátočiny, kde si hodlal rozbalit rybářské nádobíčko, za intonačně nejistého zpěvu písně Forever Young od skupiny Alphaville (zprasené pražským přízvukem), se pustil do míchání rybího krmení. Pak se začal rýpat v hlíně a hledal vypasené žížaly.
Jeho svalnaté ruce vrazily polní rýč (vzor Afghánistán XXL 42) z výzbroje české armády snadno do vlhké půdy a ocelově tvrdé oči bedlivě prohlížely každou píď zeminy, již drolil mezi prsty na základní stavební částice hmoty. Postupně vytahal z hlíny asi dvacet žížal. Když odložil nářadí a chtěl se konečně začít věnovat vytouženému rybolovu, povšiml si, že se v rozryté zemi cosi matně blýská.
Nyní svírá v ruce podivně šedý, neuvěřitelně hladký a dokonale symetrický kámen oválného tvaru. Jsou na něm vyryté zvláštní znaky. Ještě nikdy nic takového neviděl. Protože však nejbližší člověk, který by snad dokázal písmo dešifrovat, bydlí padesát kilometrů východo-severovýchodně od Vroumovy aktuální pozice, omyje šutr od bláta v řece a položí ho k rybářskému křeslu. Připraví si pruty, nahodí a spokojeně se uvelebí.
Zakloní hlavu a sleduje rozlehlé české nebe. Je modré úplně stejně jako nebe afghánské, podiví se Vrouma a lokne si piva z plechovky. Květnová obloha je takřka bez mráčku, jen nad obzorem visí úzký srpek bledého měsíce, který připomíná odstřižený nehet z palce hraběte Monte Christa po několikaletém věznění v pevnosti If.
Kladipír tiše sedí, hledí na nebe a myslí na ptáky. Ne, na ty ne! Na ptáky, co křižují nebe nad jeho hlavou. Trochu jim závidí jejich volnost a svobodu, ale když chce tuhle myšlenku rozvinout do větší šířky, cukne mu splávek a on se vrhá po prutu. Planý poplach. Znovu nahodí a snaží se vrátit k tématu, ale to už se v jeho mozku rozplynulo jako kruhy na vodě. Poslepu sáhne po plechovce s pivem, aby dodal myšlenkám palivo, do ruky mu však padne vykopaný valoun. Kámen ho zvláštně zahřeje v dlani. Kladipíra udivuje, že by brzké ranní slunce mohlo šutr tolik rozpálit. Zvedá ho tedy ze země a důkladně si předmět prohlíží.
Zaráží ho, že valoun na sobě nemá jediný škrábanec. Je dokonale vyleštěný, jednolitý, bez jakýchkoli pórů nebo vad. Má tvar i velikost slepičího vejce a po jeho obvodu se táhnou podivné znaky. Kladipír vytáhne brýle a zkoumá věc stejně důkladně jako daňoví úředníci šmejdící v účetnictví drobného živnostníka.
V jednu chvíli připomínají znaky dezorientovanému Vroumovi morseovku, pak Brailovo písmo a nakonec vulgární arabské klikyháky. Jak už se mu to v životě obvykle stává, nepřichází na žádné vysvětlení. Kámen je natolik fascinující a teplo, které z něho vyzařuje, je tak příjemné, že ho nepouští z ruky.
Slunce vystupuje výš nad obzor a Vrouma začíná klimbat. V polospánku myslí na finanční rozpočet rodiny a krabatí čelo nad otázkou, jak se zbylou trochou peněz vyjít do další výplaty. Vzápětí jeho myšlenky přelétají k mezinárodní politické situaci. Představuje si, jak by dokázal elegantně vyřešit všechny světové problémy - jen kdyby dostal šanci a měl moc prezidenta Spojených států, Ruska nebo Číny. Ale ani u těchto smyšlenek se jeho duch nezdrží dlouho a on začíná snít o láskyplné romanci s erotickou zápletkou. V napůl spícím mozku se začínají rodit úderné rýmy na slova kalhotky (polobotky), kotníky (rybníky) a kolena (pradlena). Užuž z nich jeho nevědomí skládá hymnický opus na lásku, když nesvéprávný řidič jeho mysli znovu překvapivě vyhodí blinkr, v šedých závitech mozkovny odbočí do postranní uličky a Kladipír začne přemýšlet o tom, co uvaří k večeři.
Ale co to? Co je to za podivný šum? A proč se tak náhle ochladilo? Kladipír otvírá oči a z pohodlného rybářského sedátka zírá, jak se kolem něho stahuje jakýsi třpytivý vír, jehož osa neomylně protíná kámen, který drží v pravačce. Mrkne na něj a on září teplým, nažloutlým světlem. Vyšpulené zadnice kopců a lesy už nejsou vidět, okolí se podivně deformuje, ztrácí a mění, řeka se stává tekutým zrcadlem. Vrbový hájek se zkroutil a zůstala z něho jen nazelenalá skvrna, pod nohama to Kladipírovi syčí jako na hadí farmě a hukot v uších se stále stupňuje. Jako by někdo najednou zapnul sto tisíc fénů na vlasy a pustil zvuk přes zesilovače Marshall do stále rychleji se otáčejícího víru.
Je to zvláštní, ale není to nepříjemné. Kladipír je zapřísáhlým odpůrcem jakýchkoli psychotropních látek, ale teď má pocit, že takhle nějak musí vypadat stav po požití LSD. Sedí jako přibitý v křesle, křečovitě svírá v dlani svítící vejčitý kámen a začíná se pološíleně pochechtávat. Ani si nevšimne, že má obří erekci. Vír s sebou přináší podivný odér, který Vrouma identifikuje jako vůni střelného prachu, do níž se mísí pach potu a benzínu. Slyší vrčení motoru, vzdálené cinkání tramvaje. Vzruchů je tolik, že se Kladipír přestane ovládat a začne neartikulovaně řvát. Celý se třese a vyvádí jako banykovský fanoušek při zápase se Spartou. Přesto neopouští rybářské sedátko, hypnotizován situací a děsem, který se v něm vzmáhá.
Všechno se rychle mění, víří, zatmívá a slévá, jen jedna věc zůstává neměnná. Nebe je stále modré. Jako v Afghánistánu. Najednou ve Vroumově mozku něco exploduje, před očima se mu zableskne a je opět v realitě. Nesedí však na břehu Berounky. Brzy má zjistit, že se píše rok 1942. Vítej v Protektorátu Böhmen und Mähren, Kladipíre.
