Už si ani nepamatuji, kdy jsem se s ní setkal poprvé. Přesto si myslím, že na mě tenkrát udělala silný dojem. Od té doby jsem se s ní potkával celkem pravidelně. Čím déle ji však znám, tím víc si uvědomuji, že pokaždé, když jsem ji spatřil, zůstal ve mně pocit jakési zvláštní, bezdůvodné zlosti.
Dlouho jsem si to nechtěl připustit. Nedokázal jsem pochopit, kde se tato zloba bere a nikdy by mě nenapadlo, že má nějakou souvislost s ní.
Obvykle jsem se s ní střetával navečer. Pokaždé, když se to stalo, zkazila mi až do konce dne náladu.
Kdysi jsem na ni narazil v hospodě, kde jsme s kamarády vesele chlemtali pivo. Strhla na sebe veškerou pozornost a úplně nám rozvrátila večer. Tehdy jsem k pocítil opravdový odpor. Způsobila, že jsme odcházeli domů rozhádaní a v šeredném rozpoložení. Dokonce se mi tenkrát v noci něco ošklivého zdálo.
Jenže ta bestie mě asi uhranula, protože jsem se jí nedokázal vyhýbat a narážel na ni skoro každý den. Kladl jsem si otázku, jestli to má nějaký hlubší důvod, že se tak vztekám pokaždé, když ji spatřím. Začínalo se mi dokonce zdát, že mě pronásleduje. Vyváděla mě z míry, ale při své pýše jsem si to stále ještě nechtěl natvrdo přiznat.
Až když jsem si to srovnal v makovici, došlo mi, že důvodem mé chandry a rozčilování je právě ona. Pochopil jsem, že má moc člověka naprosto rozhodit. Vlastně jí asi o nic jiného ani nejde.
Proto jsem se rozhodl, že s ní nadobro skoncuji. Po vzoru Josefa Fritzla jsem ji zamkl ve sklepě. Tam teď může oblbovat maximálně pár vyhladovělých myší. Protože jestli existuje něco, co zasviňuje lidské vědomí nenávistí, strachem a obviňováním, je to právě ona – televize.
