Česká výprava se vrací z olympiády v Londýně se zvednutou hlavou. Sportovci vybojovali deset medailí.
Takovou sbírku cenných kovů by před hrami čekali jen optimisté. A na zisk čtyř zlatých by asi nikdo se zdravým rozumem velkou částku nevsadil. Takže to s českým sportem vůbec není tak špatné, jak se často tvrdí?
Ne, s českým vrcholovým sportem to opravdu není tak zlé. Máme slušné zázemí pro drtivou většinu olympijských disciplín, máme kvalitní a fundované trenéry a jak se zdá, máme ještě stále pár mladých lidí, kteří jsou ochotni dřít jako soumaři pro vidinu sportovního úspěchu.
Každá medaile má ale dvě strany. Nebylo by dobré, kdyby lesk těch olympijských zastínil skutečný stav sportu v naší zemi.
Na jedné straně tu je pár mimořádných sportovců, na druhé zase bídně fungující systém tělovýchovy na základních školách. Výsledek? Tisíce otylých školáků a dětí, které nezvládnou obyčejný kotrmelec.
Stačí prohodit pár slov s kdejakým tělocvikářem. Většinou mluví o katastrofální situaci. Nezanedbatelná část děti školní tělocvik nenávidí, další ho berou jako nutné zlo a jen hrstka se na něj těší. Z oddechové hodiny se stal málem strašák.
Nechejme psychologům rozbory, zda za to mohou rodiče, počítače, mobily nebo něco jiného. Jisté je jedno - jediným kolbištěm, kde může stát něco změnit, je školský systém.
Z tělocviku by se měl stát zase plnohodnotný předmět. Předmět, který bude minimálně dvě hodiny týdně (ideálně dvakrát denně) vštěpovat dětem lásku k pohybu, podporovat v nich zdravou soutěživost, schopnost vyrovnat se s porážkou a nepřeceňovat vítězství. Předmět, díky němuž pochopí, že lepší než se rozplývat nad čísi olympijskou medailí je vyběhnout do lesa a dát si svižným tempem pár kilometrů. Nebo vzít balon a začutat si s kamarády fotbal.
Je to paradox. Možná jsme první generací rodičů v historii, která je zdravější než jejich děti. Stačí se zeptat tělocvikářů. Vědí o tom svoje.
Náprava ale není nemožná. A vůbec nemusí stát miliardy. Stačí jen trochu víc „politické“ odvahy…
Psáno pro web E15
