Vít uvažoval: „Bude to jednoduché. Najdu známou osobnost, která v lidech vzbuzuje dojem, že bojuje proti korupci, ale musí mít pár škraloupů, abych ji měl v hrsti. Postavím ji do čela strany a sám budu v zákulisí tahat za špagáty. Nic nenechám na náhodě.“
Petr Kosek
Vypadalo to dobře. Lidi byli naštvaní, zhnusení, otrávení, demoralizovaní a ochotní skočit po jakékoli „změně“, která se jim naskytne.
Promýšlel svůj plán do detailů, ale snažil se vyvarovat toho, aby přemýšlel příliš usilovně. Přemíra myšlení zabíjí jednání. Soustředil se na jediné – dostat se do nejvyšších státních struktur.
***
Takže to klaplo! Tah s Radkem vyšel dokonale. „Panebože, lidi jsou tak neskutečně pitomí!“ Nikdy se toho pocitu nedokázal nabažit. Bylo tak snadné manipulovat s davy i s jednotlivci. Hoď psovi kost a udělá pro tebe všecko, co chceš…
Před volbami se objevila ve dveřích skulinka a po nich se otevřely dokořán. Překvapilo ho, že za nimi nebyl nikdo, kdo by mu stál v cestě. Až mu z toho vyschlo v krku. Byl to stejný pocit, jako když se pro posílení své důvěryhodnosti oženil. Jazykem si olízl rty, polkl a otevřel ústa, aby řekl „ANO.“
Bylo to tak snadné, až se ho zmocnila nejasná hrůza z toho, co všechno může dokázat. Na čele mu vyrazil pot, udělal krok a vstoupil do těch otevřených dveří. Za nimi sice čekalo pár překvapení, a některá nebyla příjemná, ale se všemi se elegantně vypořádal. Musel se naoko vzdát svého impéria, aby mohl získat mnohem víc. To byla hračka, i když to poněkud zaštípalo jeho samolibost.
Měsíce se kochal naivitou všech kolem sebe. Kupodivu největší starosti mu dělaly ovce z vlastní stáje, které občas měly chuť bečet víc, než jim přísluší. Nebylo ale těžké je umlčet. Na jednu platil plný žlab, na další hrozba klackem a na berana zase připuštění k mladé ovečce.
Často měl nutkání strhnout si škrabošku a zakřičet do těch tupých tváří: „Přišel jsem vás oškubat, zkrotit, vládnout podle vlastního gusta! O každém z vás vím všechno, co chci a potřebuji. Jste proti mně bezbranné nuly. Ještě pár let a budu neomezeným pánem téhle země.“ Vždycky si ale včas uvědomil, že zabředává do nebezpečných myšlenek. Věděl, že když člověk začne, nemůže se zastavit, protože myšlenky žijí na úkor jednání. A on měl pověst muže činu.
***
I v pečlivě připraveném plánu se občas objeví něco nečekaného. Něco, co všechno obrátí naruby. Třeba zrada.
Jeden vypadal jako tele zralé na porážku, ta druhá zase připomínala nevinné děcko, které si doma hraje současně s plyšovými medvídky a s vibrátorem. Oba dobře věděli, že nedostatek loajality neodpouští. Proč to udělali? Kdo si je koupil? Podcenil někoho, kdo stál nepozorovaně za dveřmi, které se před ním tak ochotně otevřely, a sledoval, co bude dělat? Zdá se, že se jeho počínání komusi nelíbilo...
„Kdybych nebyl zaslepený, viděl bych ho hned,“ vyčítal si Vít. „Umlčel bych ho a odklidil z cesty. Nepřítel nás snadno přiměje k činu. Člověk bez obtíží rozbije to, co mu klade odpor. Ale tam, kde nás pevná a vzdorující zeď přinutí zničit ji, abychom prošli, snadno nás zastaví otevřené dveře.“
Najednou toho bylo příliš. Jedno obvinění za druhým. Jako by kdosi spustil perfektně připravený plán, který ho měl zničit. Pocítil strach. Takové situace už z jeho života dávno zmizely a najednou se vrátily jako noční můra.
Cítil, že se na něho všichni dívají jinak - beze strachu. Bylo to děsivé poznání. Najednou byl pro smích. Nemohl snést pohledy, které ho odsuzovaly. Myslel si, že je s ním konec, ale cosi uvnitř ho přesvědčovalo, že nesmí bezhlavě prchat. Třeba se ještě něco stane, nějaká nečekaná událost, která všechno zvrátí a on bude zase na koni.
Věděl, že byl vtažen do hry kohosi jiného, bez možnosti z ní odejít. Byl tak hloupý, že rozdával peníze! Pitomé lidumilství! Jak jen mohl podcenit možnost úskoku, zvlášť v politice?
Cítil, že se chytil do léčky, uštvaný jako divoké zvíře. Očekávání nebezpečí rozředilo jeho odvahu mnohem jistěji než pohled na nebezpečí samotné. Rád by s tím okamžitě skoncoval, ale ani jeho špiclové nevyčmuchali, odkud přesně vane vítr.
***
Byla to náhlá zpráva. Chvíli nevěděl, co má dělat. Strach mu tepal uvnitř mozku drobnými suchými údery a z žaludku mu stoupala do hrdla kyselost. Musel se rozhodnout okamžitě.
Vít odhadoval vzdálenost k oknu. Vyskočil, přeskočil zábradlí a utíkal. Zaváhal. Tady by měl zahnout. Příliš pozdě. Zahlédli ho z auta. Opět se rozběhl, ale vůz ho dojel a dva muži ho nasoukali dovnitř.
Nedělal si iluze o tom, co bude následovat. Už dávno věděl, jak to skončí. Zcela prostě - na opuštěném místě. V tu chvíli si nebyl jistý, jestli by jednou nedopadl stejně i v případě, že by jeho původní plán vyšel.
Ti dva svoji práci zvládnou profesionálně a zahladí kompromitující stopy. Jeho ztrátu už vlastně nikdo moc nepocítí. Ta myšlenka v něm kupodivu nevyvolávala hořkost. Přestaly se mu třást ruce a byl klidný. Začal se trochu křečovitě smát.
Auto zastavilo. Pomyslel si, že jestli chce utéct, nadešla ta pravá chvíle. Neměl k tomu už ale chuť. Jediná skutečná možnost útěku byla ta, kterou mu nabízeli.
„Dorazili jsme na místo. Můžete vystoupit,“ otevřel mu jeden z mužů zvenku auto. Vítovi se takové pokrytectví hnusilo.
Udělal tři kroky směrem od vozu. První ránu ucítil jako bodnutí palčivého žihadla. Padl na kolena, pak na břicho. V ústech měl chuť hlíny a suché trávy. Další rány už zasáhly jen mrtvolu.
