Jsem xenofobní extremista, nebo racionální patriot? aneb „Ať žije nálepkování!“

Jsem „xenofobní extremista“. Fajnová nálepka. Eufemisticky bychom mohli říct, že jsem „racionální patriot“, a to už je docela lichotivé označení.

Není nad plodnou a rozumnou diskusi. Do sklenic nalijeme jiskřivou tequilu, zapálíme kubánský doutníček, upravíme osvětlení tak, aby nerušilo proud myšlenek a můžeme se do toho pustit. Jedna strana formuluje problém a předloží názor na věc, druhá se zamyslí nad tím, co bylo vysloveno a vyjádří svoje přesvědčení, o kterém zapřemýšlí druhý mozek. Vůbec nezáleží na tom, jak jsou od sebe obě stanoviska vzdálená, jak jsou provokativní, urážlivá nebo neortodoxní.

Můžeme se hádat, házet po sobě vulgarismy, ale nakonec třeba najdeme společnou řeč, případně se s poslední skleničkou mexického drinku doplazíme k nějakému kompromisu. To pod podmínkou, že nebudeme poslouchat jenom sebe, ale také toho druhého.

Nebo to utneme jinak. Pokud odmítneme přemýšlet o slovech a argumentech protistrany, nazveme dotyčného xenofobem, radikálem, rasistou nebo extremistou a tím věc pro sebe definitivně uzavřeme. Přesně tak to nyní dělají příznivci multikuralismu. Možná, že slyším trávu růst, ale jako by vzduchem vibrovalo ono totalitní „kdo nejde s námi, jde proti nám.“

Asi jsem z jiného těsta než sluníčkáři (jistě, nálepka, ale docela milá, ne?). Ctím moudrost svých předků a vážím si bojů, ve kterých prolévali krev a pokládali životy, abych si mohl žít na přelomu tisíciletí jako prase v žitě, ve svobodné zemi, kde si můžu svobodně říkat, co si myslím. Zatím.

Zažil jsem dobu normalizace a osmdesátá léta. Pamatuji si, jak ten systém fungoval, na pokrytectví, kdy se mluvilo jinak doma a na veřejnosti, na ideologickou nalejvárnu ze školních lavic, na vymezení toho „správného“ a toho „špatného“, na definice „přítele“ a „nepřítele.“ Dnes bolestně cítím, jak se to všechno vrací v podobě multikulturní a generové korektnosti, v podobě vymývání mozků mainstreamovými médii, ve formě ostrakizace názorů, které mohou být seberacionálnější, ale prostě nezapadají do ideologického kontextu doby, jenž určují od reality odtržení absolventi bizarních vysokoškolských oborů, kteří si vzletně říkají „akademici“.

Příklad - když podepíše nějaký blábol skupina lidí, která si zakládá na tom, že má vysokoškolský titul, je to prohlášení elity národa, které je třeba respektovat a málem uctívat, protože všichni ti Bc., Mgr., Dr., MuDr., PhDr., Ing. a bůhvíkdo ještě, mají přece patent na rozum a svatou pravdu. Když ale vznikne výzva kominíků, řezníků nebo soustružníků, nestojí to za zmínku, protože kominíci, řezníci, soustružníci a vůbec všichni, kdo nemají VŠ titul, jak každý akademik ví, jsou přece xenofobní, rasistická a hloupá lůza, která do toho nemá diplomované smetánce co kecat. Tolik jen na okraj k výzvě „vědců“ proti strachu a lhostejnosti. A dnešní novináři, tupí požírači chlebíčků na tiskových konferencích a mistři v mačkání klávesových zkratek CTRL+C › CTRL+V při publikování tiskových zpráv, jen papouškují cizí nesmysly.

Kladu si otázku, jestli jsem opravdu xenofobní. Xenofobie = „strach z neznámého“. Trochu problém - nebojím se neznámého. Každý, kdo má aspoň trochu inteligence a vnímavosti přece dobře ví, co je to islám, jak deformuje myšlení svých oveček a čeho jsou pak schopny. Stačí se podívat na jakoukoli islámskou zemi. Nebo ještě lépe - promluvit si s obyčejným Holanďanem v Amsterdamu, kde se muslimové „integrovali“ tak skvěle, že z toho domorodce bolí hlava a bojí se chodit po ulicích (pro mladé bílé holky, na které Arabové beztrestně pokřikují „ty kurvo“, „pojď šukat“ atd. to platí stoprocentně).

Takže co tedy jsem, bojím-li se ZNÁMÉHO? Nejspíš realista.

„Přijímači uprchlíků“ mají plná ústa „pomoci“, „uskromňování“ a „humanity“. Kdo s nimi nehuláká jejich hesla, kdo tvrdí něco jiného, je sobec, xenofob, fašista… Už neříkají, že nic na světě není zadarmo, že za všechno se platí (a nemusí to být zrovna penězi).

Až donedávna byla tahle země místem, kde bylo dost místa pro všechny. Znám Angličany, Španěly, Němce, Holanďany, Američany, kteří se tu usadili a nikdo s tím nemá nejmenší problém. Pracují, platí daně, naučili se česky a nevnucují tu nikomu, že by měl nosit dřeváky, stavět větrné mlýny, jíst „fish and chips“ nebo hamburgery, nedožadují se práva na volno, když slaví Den nezávislosti, nemají v plánu stavět v každém větším městě koridu a provozovat býčí zápasy. To samé ale platí třeba pro Vietnamce, Ukrajince nebo Mongoly. Až doteď byla radost v téhle zemi žít, bylo to místo, které nabízelo každému, kdo chtěl něco pořádného dělat, slibnou kariéru a slušnou budoucnost.

A náhle se objeví obrovský dav přistěhovalců. Mnozí z nich nejsou ani čistotní, nemají absolutně žádné hygienické návyky, schází jim pracovní návyky a všichni vyžadují péči. Dlouhá doba blaženého života (navzdory všem pravicovým i levicovým vládám) najednou končí.

Ti lidé jsou v drtivé většině nezaměstnatelní a navzdory miliardám pumpovaným do nejrůznějších neziskovek zůstanou neintegrovatelní. Nikdy nedojde k jejich asimilaci s původním obyvatelstvem (vycházím z dostatečně zjevného faktu - stačí se podívat, jak se začlenili do majoritní společnosti za několik stovek let cigáni). A co je nejhorší, dál budou lpět na ideologii, která je „vyhnala“ z jejich původní domoviny, kde údajně strádali nesvobodou, jež je ovšem přímým důsledkem jejich víry, kterou chtějí vyznávat v krajině, do které se nahrnuli...

Jsou lidé (a národy), které umí i v pekle stvořit rajskou oázu. A jsou lidé (a národy), které dokážou rajskou zahradu proměnit v peklo. Čechy, Morava a Slezsko byly až dodnes rajskou zahradou a já jsem přesvědčený, že je to právě proto, že žijeme v sekularizovaném státě, v němž počet vyznavačů Mohameda zůstává pod určitou kritickou mezí. V Německu či ve Francii už ji překročili a brzy se tam dočkají pořádného pekelného ohňostroje.

„Bližší košile nežli kabát,“ říkali naši moudří předkové. Proto je tedy člověk extremistou či radikálem, když je pro něho důležitější osud vlastní rodiny, obce nebo země, v níž žijí lidé, kteří mluví stejným jazykem? Něco tady musí být zatraceně špatně...

Významný český psycholog Michal Černoušek kdysi prohlásil: „Nic není snazšího než vyrobit nálepku, někomu ji přilepit na čelo jako Kainovo znamení, exkomunikovat, vynést klatbu a všechno ideologicky potvrdit. Zběsilá kritika je zpravidla vedena především těmi, kteří nejvíce prahnou po tom, co právě zakazují.“ A tak také vnímám křečovitou snahu „přijímačů“ o dehonestaci lidí, kteří se nechtějí smířit s tím, že jim někdo nejdříve vezme jejich práva a svobodu, pak kulturu, posléze majetek a nakonec život...