Nájemní vrazi se podle výzkumu uznávaného soudního psychologa Slavomila Hubálka dají nejsnáze najít ve fitcentrech. Do jedné z posiloven v našem krajském městě jsem zamířil. Ne proto, že bych potřeboval poslat někoho pod kytičky (i když mě pár lidí pěkně sere…). Dal jsem si tam schůzku s legendárním kulturistou Bobem Divílkem, abych s ním absolvoval aspoň část jeho pravidelného tréninku, který podstupuje čtyřikrát týdně.
Už třicet let předvádí Divílek na pódiích originální majstrštyk – skládá se do krabice o rozměrech 40 x 46 x 58 centimetrů. Do o málo větší kastle se šestašedesátiletý muž s perfektní figurou nasouká i se svou partnerkou. Možná, že když mi dá lekci, zvládnu to taky a jednou tak ušetřím za nájemné.
Máme se potkat o půl jedenácté. Protože Bob ještě není na místě, jdu si zaběhat na pás a po očku sleduji potenciální vrahouny. Když asi po čtvrthodině dorazí, jsem zlitý potem a na hranici kolapsu. Jenže teprve začínáme.
Divílek se nijak dlouho nerozcvičuje. Stačí mu krátké protažení a jdeme do akce. „Rozcvičuji se doma. Každé ráno si dám sto kliků, třicet dřepů a provádím gymnastické cviky,“ vysvětluje, a směřuje mě ke stroji, kde budeme „dělat tlaky.“
Kupodivu to jde docela dobře. Na tvrdém sedátku drtím zády opěradlo jako kosmonaut při startu rakety a tlačím od sebe čtyřicet kilo oceli. Hekám, úpím, sténám, cením zuby a kulím oči, ale desetkrát cvik nakonec dám. Bob si nakládá o dvacet kilo víc. Neheká, neúpí, nesténá. Jen stylově zprudka vyfukuje vzduch z plic při každém zápřahu svalů. Ještě se mám co učit.
Další zastávka je u stroje, kde máme cvičit prsní svaly. Myšlenku naložit mi na každou ruku pětadvacet kilo shledávám úsměvně optimistickou. Po prvním roztřeseném pokusu přitáhnout v mírném předklonu paže k sobě ubírá Bob na každé straně deset kilo. I tak toho mám plné trencle. V přestávkách, kdy se vydýchávám, sleduji, jak si můj „kouč“ nandává vždycky něco navíc a ještě sérii zakončuje několika dynamickými zákmity paží proti sobě.
Osvalené osazenstvo fitka se dobře baví a zvědavě čeká na další číslo. Poprvé v životě se pokládám pod činku a nad hrudí zvedám vleže dvacet kilo. Nebo se o to spíš ze všech sil pokouším. Jakmile si pomyslím, že toho je dost, Bob mě burcuje: „Ještě jednou, dělej!“ Když jeho přání s nasazením života splním, chce abych dostal činku nad hlavu znovu. Zatímco zůstávám ve všech sériích na svých dvaceti, on si přidává a končí na šedesáti kilech.
Poslední posilovací aktivitou je hrazda. Divílek nechce, abych dělal obyčejné shyby. Ruce musím dát daleko od sebe a palce nahoru vedle prstů. To aby přitahování nebylo tak snadné. Vytáhnu se jednou, podruhé už se pnu nahoru jako psí víno – klikatě a pomalu. Hekám přitom jako panna při premiérové souloži. Zato Bob je na hrazdě jako doma. Při třetí sérii mu napočítám třicet přítahů, což mě deprimuje natolik, že končím. Pod sprchu odcházím s přesvědčením, že snadnější než tenhle trénink by asi vážně bylo najít mezi činkami nájemného vraha…
