Tenhle příběh je pravda a sním svůj klobouk, jestli jsem vám lhal.
Červen byl mimořádně deštivý a nevlídný. Psal se rok 2432. Venku skučel vítr a android Rupert Puch 001 si v klimatizované pokladně pražského Historického muzea krátil chvíli zaplňováním volných paměťových kapacit informacemi ze stovky let starých knih. Právě vstřebával kompletní dílo Stephena Kinga. Mód představivosti měl vybuzený na nejvyšší citlivost a zažíval příjemné pocity z toho, čemu humanoidi obvykle říkají strach.
Z fascinujícího příběhu o vraždícím mandlu v americké prádelně ho vrhl zpět do syrové skutečnosti impuls od vstupní brány. Přicházela podniková exkurze. Představil si sám sebe jako gigantický žehlící stroj, který mašíruje pracující lid na kaši. Navzdory tomu, že to bylo v přímém rozporu s prvním zákonem robotiky, byla to příjemná představa.
„Vy jste z národního podniku Moudrého Pastýře Pařáta Jiroutka?“ zeptal se neutrálním hlasem Puch.
„Ne ne,“ odvětil upjatým tónem vedoucí výpravy a hrdě dodal. „My jsme speciální výrobní družstvo Kláclava Vause.“
Puchovi okamžitě sepnuly správné neurony a měl jasno. Vystavil skupině účet.
„Dělá to šedesát devět euro, nebo třicet osm supereuro, případně devět supersupereuro.“
Vedoucí nastavil zápěstí, ve kterém měl implantovaný čip, z něhož si muzeum odečetlo potřebnou částku. Potom Puch expedici poslal do cíle výletu
„Půjdete se podívat do sekce historie z přelomu tisíciletí. Vyjeďte do padesátého osmého podlaží a nechte se vést audioprůvodcem,“ nasměroval Puch výpravu a sledoval, jak humanoidi disciplinovaně prochází chodbou k tryskovýtahu.
Třicetihlavá expedice se ocitla v projasněných sálech plných vitrín a moderních imitačních technologií, které dokázaly přiblížit život před staletími s neočekávanou opravdovostí, a to včetně pachů a hmatových prožitků. Výprava spořádaně procházela ve směru šipek a zasloužilí pracovníci pozorně naslouchali výkladu.
„Nyní se přesuneme do oddělení masových vrahů,“ vybídl skupinu monotónní hlas a mezi lidmi to vzrušeně zašumělo.
Setkání s Hitlerem, Mao Ce-tungem, Stalinem, Pol Potem či Buffalo Billem expedicí otřáslo. Expozice byla vytvořena natolik sugestivně, že návštěvníci doslova cítili pach krve a nasávali emanace strachu milionů obětí. Některé ženy začaly pofňukávat, ale ocelově klidný bas vedl výpravu dál.
Vtom se zpoza jedné vitríny vynořil jakoby z šera staletí holohlavý muž s vybledlýma očima, oblečený do staromódní kožené bundy, pod níž se rýsovaly podivné boule. Jedna z dívek poděšeně vyjekla.
„Jmenuji se Kladipír Vrouma,“ pravil muž. „Jsem zdejší průvodce. Další výklad už je jen mojí záležitostí. Pojďte za mnou.“
Skupina se váhavě vydala za podivnou postavou.
„Nyní jsme v oddělení české žurnalistiky z počátku jedenadvacátého století. Tehdy se objevil a bouřlivě rozvíjel fenomén blogů. To byly literární útvary. Veřejně je mohl psát kdokoli. A mohl také uveřejnit všechno, co ho napadlo,“ vysvětloval Vrouma.
Sálem to zděšeně zahučelo. „Každý? A cokoli ho napadlo?“ zeptal se roztřeseně vedoucí. „To muselo být strašné.“
„Ano, byla to temná doba, ve které zářily jen jiskřičky naděje v podobě několika osvícených blogerů. Bohužel, právě ty, kteří toho měli nejvíc co říct a byli nejnadanější, ti ostatní – a dokonce i jejich kolegové - surově napadali a zesměšňovali. Naopak sprostí hulváti a omezenci dostávali stále víc prostoru a uznání,“ rozohňoval se průvodce. Oči mu plály a vzrušeně pokračoval v dalším výkladu.
„Došlo to tak daleko, že se jistý vynikající - a nebojím se říct NEJLEPŠÍ bloger - musel vzdát svého vysoce prestižního označení V.I.P. To bylo něco jako šlechtický titul. Ale i když to s těžkým srdcem udělal a vrátil se mezi prostý, nemytý a nevzdělaný lid, našly se desítky duševních mrzáků, kteří ho nadále uráželi a šikanovali. A on jim přitom nic neudělal! Ach ano, bylo to pro tak vynikajícího spisovatele bezútěšné a zoufalé. Proto se MUSEL bránit!“
Teď už Vrouma skoro křičel. Jeho hlas zněl dutě, jakoby ze záhrobí. Přítomným přeběhl po těle mráz, ale stáli jako přikovaní. Nikdo se neodvážil pohnout.
„Musel se bránit?“ zakoktal nechápavě vedoucí výpravy.
„Jistě! Útoky na tohoto výjimečného člověka, kuchaře, gurmána, skvělého vojáka, ochránce čistoty a pořádku, filozofa, myslitele a básníka, byly tak masivní, že se rozhodl se svými NEPŘÁTELI jednou provždy zatočit. Jednoho dne si vzal obušek, dvě pistole, před zrcadlem zpevnil malíkovou hranu a vyrazil se pomstít. Jeho spravedlivý hněv dopadl na všechny, kteří si z něho utahovali, smáli se mu a dehonestovali ho! Ale protože společnost byla prohnilá a zákony nedokonalé, nebylo jeho jednání posouzeno jako přiměřená sebeobrana, nýbrž jako vražda. Odsoudili ho na pětadvacet let do vězení, kde mu zakázali psát. Zešílel z toho.“ Muž se při výkladu choromyslně pochechtával.
Najednou se v jeho dlani objevil dálkový ovladač. Namířil ho na čidlo v rohu místnosti. Osvětlení v sále zablikalo a prostor se ponořil do neproniknutelné tmy. Slabší povahy začaly křičet, vedoucí zmateně vytáhl z kapsy mobilní komunikátor a mdlé světlo alespoň nouzově zaplavilo blízké okolí. Mihotavý paprsek osvítil ustrašené tváře a rozhoupal obludné stíny na stěnách. Místo, kde stál před chvílí Kladipír Vrouma, zelo prázdnotou.
Lidé se vydali temnými sály zpět k výtahu. Co chvíli se jim zdálo, že slyší spěšné kroky a nepříčetný, sípavý smích, ozývající se jednou před nimi, jindy za jejich zády. Po několika hrůzyplných minutách se výprava dostala k výtahu a sjela do přízemí, kde se vedoucí dožadoval průvodcovy hlavy.
„Ale tady žádné průvodce nemáme,“ uklidňoval příchozí android Puch. Dokonce vyšel z pokladny, aby lépe viděl do tváří vyděšených humanoidů. Užíval si svou emocionální převahu.
„Jak to, že nemáte průvodce? Představil se jako Kladipír Vrouma!“ běsnil předák.
„Ovšem Kladipír Vrouma je tady za vámi,“ strojeně se pousmál Puch.
Všechny hlavy se prudce otočily. Šéf výpravy se zachvěl, některé z jeho oveček vyjekly strachy a jeden pán si pustil do nohavic. Místo očekávaného průvodce spatřili mezi řadou omšelých podobizen na zdi starou fotografii, z níž vystupovala podoba holohlavého muže s bledýma očima.
Puch pokračoval. „Kladipír Vrouma - masový vrah. Někdejší skladník a V.I.P. bloger, který brutálně zavraždil sedmačtyřicet lidí. Dvaadvacet nepřátel – tak je nazýval u soudu - zlikvidoval dobře mířenou kulkou mezi oči; řeknu vám, byl to úžasný střelec! Dvanácti, včetně několika žen, vymlátil mozek z hlavy teleskopickým obuchem. Dalších osm ubil pažbičkami svých pistolí poté, co mu došla munice, a pět provokatérů sprovodil ze světa úderem zpevněné malíkové hrany,“ vypočítával android.
Ve vestibulu bylo hrobové ticho.
„Ale, ale… to je…,“ blekotal nesmyslně boss výpravy.
„Stali jste se zřejmě obětí hromadné sugesce. Jinak si vaše zmatené vyprávění nedovedu vysvětlit. Na shledanou, děkujeme za návštěvu,“ loučil se odměřeně Puch a sledoval, jak výprava konsternovaně mizí za branou.
Zapadl zpátky do své místnosti, ale ještě než se stačil vrátit k nasávání další Kingovy povídky, vstoupil do dveří jeho kolega Jsem Péro 007.
„Tak co, nenudili se?“ zeptal se přátelsky.
„Proč by se nudili, byli vyděšení jako králíci. Musím říct kolegovi Absolutovi 003 aby trochu ubral. Ale vymyšlené je to báječně. Návštěvníci se sem jen hrnou. Ten obraz je náramně sugestivní a většinu lidí pořádně šokuje. Tihle se mi ale zdáli být vyplašení až moc. Půjdu říct Absolutovi, ať to nepřehání,“ vstal od stolu Puch.
„Nikam nechoď,“ zarazil ho Jsem Péro se skelným pohledem ve vytřeštěných očích. „Absolut už dva dny leží v továrně u svého výrobce. Dělají mu revitalizaci paměťových obvodů.“
„Tak kdo to…? Proboha!“ zaúpěl Puch a poprvé v životě pocítil, co je to skutečný, živočišný strach.
P.S. Veškerá podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná.
