Alenka vstoupila za zrcadlo a ocitla se v podivné říši, která požírá lidi.
Kanibalové spali v oranžových růžích a nechávali se unášet svými sny o sežrání celé země. Zelená tráva se tvářila přátelsky, ale jakmile zabořila nohy do měkkého pažitu, začala ji pálit chodidla. Na větvích sekvojí seděli modří pterodaktylové připravení k útoku na snadnou kořist. Na nedalekém stromě vykusovali obří červi gigantické rudé třešně a z huby jim kapala krev.
„Kde to jsem?“ zeptala se sama sebe Alenka tak potichu, až se ze špičky vzdálené velehory utrhla lavina a hnala se v absolutním tichu do údolí. Právě v tu chvíli si to uvědomila – ptáci, zvířata, vítr, potoky, rostliny, hmyz - všechno bylo němé, bez hlasu. Cítila, že právě po jejím hlase všichni prahnou.
Jakmile ji to napadlo, všechno se rázem změnilo. Oranžové květy předstíraly, že vrtí hlavami a vydávaly omamnou vůni. Tráva si poslušně lehla k jejím nohám a stala se mechem, pterodaktylové si rozpačitě a nezúčastněně protahovali kožnatá křídla a rozšafně po ní pomrkávali poťouchlýma očkama. Tuční červi se snažili otáčet třešněmi tak, aby nebyly vidět krvavé rány na jejich tělech, nýbrž jen lesklá červeň míst, která ještě nepoznamenala jejich chtivá a surová kusadla.
Jako by celý ten podivný svět čekal, kam ukáže její prst. Jako by se jí snažil zalichotit. Jako by se jí podbízel. Jako by ji chtěl ošálit. Jako by šeptal: „Vyber si mě!“ Navzdory nesmírné barevné kráse a vůni a neobyčejným tvarům jí cosi uvnitř šeptalo, ať se má raději na pozoru.
Pomalu užasle kráčela dál, až došla ke starému polorozpadlému domu. Na lesklém řetězu se pohupoval vývěsní štít, na kterém šlo stěží přečíst nápis PARLAMENT. Ruina byla změtí trámů a ocelových tyčí, pospojovaných navzájem pod různými úhly. Vzájemně se podpíraly a nejistě držely pohromadě. Modrý trám podpíral oranžový krov a ten byl zase svázaný s červenou trubkou, o kterou se opírala zelená tyč. Hýřilo to barvami, až oči přecházely. Alenka nechápala, jak stavba může držet pohromadě. Do nesilnějších trámů byly vyřezány obličeje, ze kterých šel strach.
Z nebe se začal řinout déšť a byl slaný jako její slzy tenkrát, když si odřela koleno. Šla dál a chtělo se jí čůrat. Ostražitě se rozhlížela kolem sebe. „Co se stane, když si vyberu?“ dumala v duchu. A záleží na tom, jestli ukážu na růži, trávu, horu nebo na červa? Zašplouchá voda? Zašustí vánek v listí dubů? Zazpívají ptáci? Zaburácí hrom? Zabzučí včely? Promluví tu někdo? Hlas! Ano, to je klíč k tomuhle světu, pomyslela si Alenka.
Udělala další krok a přes zrcadlo se vrátila zpátky. Stála za plentou v obyčejné, zatuchlé volební místnosti a dobře věděla, koho chce nechat promluvit a kdo by měl raději zůstat němý...
