Ale bez obušku ani ránu, kamaráde...

Veškeré situace i postavy jsou smyšlené a jakákoli podobnost s TÍMTO článkem je čistě náhodná.

Už na první pohled se jí nelíbil. Byl plešatý a na tváři měl několik dnů neholené strniště vousů. Vypadal jako obyčejný, zakomplexovaný buran.

Mohlo mu být něco přes čtyřicet, ale u takových pantátů jeden nikdy neví. Na sobě měl džínovou bundu, která zažila to nejlepší v dobách, kdy Michal David kvílel, že chce žít nonstop. Ze stejného materiálu byly i jeho kalhoty, na nichž se skvěly zbytky tatarské omáčky od oběda. Znepokojila ji podivná boule, která se rýsovala na levé straně bundy. Může tam mít bouchačku? Nebo obušek? Čert mi byl dlužen takového kunčofta, pomyslela si. Nutně si ale potřebovala vydělat, a protože moc dobře věděla, že mezi děvkařskou elitu už dávno nepatří, nemohla si moc vybírat.

Odvedla si ho do hotelu. Ještě než vešli dovnitř, vyinkasovala svoji taxu.

„Tak jak to bude, bouchači? Máš pořádný svaly,“ prohodila, když si svlékl bundu a odložil ji na židli. Vždycky se snažila svým zákazníkům zalichotit. Za ta léta, co tuhle práci dělala, už v nich četla jako ve výpisu z bankovního účtu. Tenhle měl evidentně problémy s přebujelým egem.

„Co budeš chtít? Normal? Nebo orálek? Něco extra? Nejdřív se hezky osprchuješ, jo? A támhle v tom košíku na stolku jsou gumy. Vyber si, jakou chceš, mně je to fuk. Jak ti mám říkat? Já jsem Broňa.“

Posadil se a civěl na ni jako bigotní křesťan na svatý obrázek. V očích měl sebelítost. Ach bože, zase ten typ, co před tím bude chtít kecat a moralizovat, povzdechla si v duchu. Tyhle ukňourance z duše nenáviděla.

Rozsvítil malou lampičku na stolku, pak se zvedl a šel ke dveřím zhasnout hlavní světlo. Lampa házela na stěny pokoje stíny ostré jako jeho profil vysloužilého vojáka, který si mohla prohlédnout, když najednou zvedl hlavu ke střešnímu oknu a sledoval blikající tečky na křídlech prolétávajícího letadla.

„Boening sedm tři sedm. Je asi deset kilometrů nad námi, směr jihovýchod. Předpokládané přistání v jedenáct nula dva v Bukurešti,“ poznamenal důležitě do absolutního ticha.

Pokrčila znuděně rameny a sledovala ho, jak se vrací ke stolku a znovu si sedá. Opět na ni začal přitrouble zírat.

„Hele, mně je to fuk, je to tvůj čas a ty si ho platíš, ale jestli nejsi z těch chlapů, co to mají za deset vteřin za sebou, tak bys měl asi dělat to, proč jsi sem přišel. Mýdlo najdeš ve sprcháči, ručník je támhle. Nebo chceš, abych šla do sprchy s tebou? Jsi ale kus chlapa, nevím, jestli se tam oba vejdeme. Každopádně se musíš umýt.“

Snažila se ho rozhýbat k činu. Nesnášela čekání, tu nejistotu, než to začne, než si to odbude.

Přihlouple se na ni usmál. Napadlo ji, že je možná slabomyslný. Po očku mrkla na židli, kde měl přehozenou bundu. Z vnitřní kapsy čouhala rukojeť teleskopického obušku. Ledabyle a nenuceně se opřela na posteli a posunula ruku pod polštář, kde nahmatala lahvičku s pepřovým sprejem. To ji trochu uklidnilo.

Nehýbal se. Vzpomněla si na přírodopisný dokument o Galapágách, který nedávno viděla v televizi. Připomínal jí leguána, který sedí ztuhle na kusu skaliska. Uvažovala, jaké choutky se mu honí hlavou.

„Hele, já nevím, ale myslím si, že bude pro oba lepší, když budeme osprchovaní. Nebo to máš rád tak jako… leguáni?“ vypadlo to z ní, aniž by si uvědomila, co říká.

Už si byla skoro jistá, že má co dělat s úchylem. Musí být opatrná.

„Dobře, tak se nemyj, ale gumu si vezmeš. Bez gumy ani ránu, kamaráde.“

Pořád jen seděl a díval se jí do tváře.

Pak jí to došlo. To hrané chlapáctví, obušek v boční kapse, vypracované svaly na pažích, chytré řeči o letadle deset kilometrů nad Prahou.

„Ty se mě bojíš, viď?“, zeptala se potichu. „Co po mně vlastně chceš?“

„Myslíš, že bych tě mohl poprosit, aby sis vzala hřeben, seděla naproti mě, nic neříkala a česala si vlasy?“ Mluvil potichu jako nesmělý student u zkoušky.

„Tak moment! Ty zaplatíš za pokoj a za mě, a nakonec chceš, abych si před tebou česala vlasy?“

Byla už jistojistě přesvědčená, že je to ustrašený a zamindrákovaný psychopat. Najednou začal mluvit. Dozvěděla se, že jeho žena je na něho permanentně naštvaná, že se večer zase pohádali. Ufňukané řeči ji vždycky přiváděly k šílenství. Čekala, že klienti k ní budou chodit uspokojovat jiné potřeby a většinou také odcházeli zatraceně spokojení. Těšilo ji, že všichni ti troubové musí platit za to, co by mohli mít doma zadarmo.

„Hele, vím, že to je divný, ale já už léta nebyl s nějakou ženskou, co by na mě jen neřvala. Podívej, dám ti klidně ještě pětikilo navíc, když tady se mnou budeš prostě jen potichu sedět a budeš mlčet. Nic víc po tobě nechci. Proto se nepůjdu umýt a proto nepotřebujeme žádnou gumu. Uděláš to pro mě, Broňo?“ Položil na stolek pětistovku. V očích měl výraz oddaného psa, jen začít slintat.

Na víc už nečekala. Rychle sáhla pod polštář a skokem byla u něho. Ze vzdálenosti dvaceti centimetrů mu nastříkala do očí peprnou dávku spreje. Začal řvát jako pominutý a snažil se poslepu nahmatat bundu s obuškem. Teď přišla její chvíle.

„Ty debile úchylný! Co si o mně myslíš? Nejsem žádná psycholožka nebo terapeutka! Jsem kurva, abys věděl! Myslel sis, že ti pofoukám dušičku a všechno bude zase fajn? Že se vrátíš ke své ženušce, necháš si zase srát na hlavu, a za týden tě tu budu mít zase? A pak znovu a znovu, a nakonec mi řekneš, že mě miluješ? Nestojím o takové ubožáky, co nechtějí šoustat!“

Ještě než vyběhla ze dveří, sebrala ze stolku pětikilo a přetáhla ho kabelkou pořádně přes zátylek.

Byly to pro ni nejsnadněji vydělané peníze za poslední měsíc, pro něho ty nejlépe vynaložené prachy, co za poslední půlrok utratil. Takovou lekci dávno potřeboval. Když začal konečně rozeznávat aspoň obrysy, vydal se domů.

Mezi dveřmi ho čekala rozlícená manželka. Ještě než stačila dokončit první vyčítavou větu, přistál jeho teleskopický obušek na jejích zádech a pak už jen rytmicky dopadal na další a další části těla. Ani mu nevadilo, že ještě nevečeřel.

Inu, když má hlad duše, jde hlad těla stranou.