Jak souvisí rozpad států s krizí rodiny? A souvisí vůbec? To je téma dnešního malého zamyšlení. Po pravdě leželo mi to v hlavě dlouho, ale až situace na Krymu tomu dala impulz. A tak je to tady.
Tématem dnešní doby je drobení států na státečky a získávání autonomie. A není to malé téma. Kromě Ruska, které si připojilo několik drobných enkláv a USA, které si získalo několik nových základen, není žádný stát, který by za poslední roky zaznamenal větší územní zisky. A oba předchozí případy jsou jako pokus slona vyrůst tím, že spolkne mravence. Zato opačným směrem se pohyb nezastavil. Ostatně máme s tím vlastní zkušenosti.
Termín balkanizace znamená drobení státu na menší, často znepřátelené, entity. Právě balkánská Jugoslávie byla ošklivým příkladem jak může dopadnout mnohonárodnostní stát, který se už nedokáže udržet pohromadě. Ale nejde jen o Jugoslávii, přikladů je celá řada. Jižní Súdán právě prochází trnitou cestou skutečného osamostatnění. Eritrea, Výhodní Timor, naše Česko-Slovenské dělení. A na cestě jsou další snahy. Odtržení Baskicka, referendum ve Skotsku, debata o míře automie států v USA. Pokud by byla situace kolem Krymu klidnější, pak by nejspíš usiloval o konfederační autonomii nebo samostatnost a snažil by se stát černomořským Kyprem.
Co vede státy k drobení? Je to národnostní klíč? Špatná ekonomická politika? Určitě mají vliv.Pak mě ale přišla na mysl otázka: Jaký je rozdíl mezi válčícím Srbskem a Chorvatskem a mezi manželi, kteří se hádají před supermarketem a směřují k rozvodu? Odpověď mě trochu zarazila. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mi to přišlo podobné. Když jeden z manželů udělá podraz na toho druhého, tak to otřese důvěrou a dlouho to bolí. Když jedna skupina uvnitř velkého státu podrazí druhou, tak to probíhá skoro stejně. Jen to zahrnuje víc lidí.
Západ drobí rodinu a kašle na tradiční hodnoty. A rodina dostává zabrat. Roste počet singles. Možná jsou schopní a sebevědomí. Jenže hodně z nich chybí schopnost nebo motivace k ústupkům nutným k soužití. Nechopnost rozeznat kdy je potřeba autoritu poslechnout a kdy jí můžeme korigovat je problémem mnoha (nejen singles). Neradi posloucháme a raději velíme. A dneska to jde. Doba nám dává to, co bývalo výsadou králů. A nás pálí dobré bydlo. Rodina znamená náklady a omezení. Ale rodina nemá největší hodnotu, když svítí slunce. Rodina je podaná ruka, když jeden nemůže. Obětí, když po vás ostatní plivou. Střecha v dešti. Jenže dnes žijeme v době, kdy se tváříme, že déšť nemůže přijít. A pokud přijde, tak má někdo povinnost nás schovat. V osobním životě stát pomocí sociálního systému a v případě států mezinárodní společenství.
To vede k nezodpovědnosti a neochotě pomáhat. Je požehnanější dávat než brát.Je spousta natažených rukou a jen málo těch, kteří dávají. Rodiny se rozpadají, kvůli malichernostem a náklady nese stát v sociálních programech. A národy ve státech se chovájí úplně stejně jako nezodpovědní manželé. Obviňují jeden druhého a nechtějí přijmout svůj díl povinností. A stejně jako směřuje rozhádané manželství k rozpadu, tak i rozhádané skupiny vedou stát k rozdělení. A rozdělení ke slabosti, nákladům a často zůstane mezi bývalými partnery zloba.
Rodina i stát stojí na stejných hodnotách. A když necháme rozbíjet hodnoty na kterých stojí rodina, tak se velice rychle můžeme ocitnout uprostřed rozpadajícího se státu s vidinou občanské války. Že to není možné? Kdo by to řekl dva měsíce zpátky o Ukrajině? Poctivě, málokdo. A na jakých hodnotách stojí naše civilizace? Na křesťanských. Bible je základem pro poznání Boha a se hodí i ke správě státu. Např. Kdo je věrný v nejmenším, je věrný i ve velkém. A kdo je nepoctivý v nejmenším, je nepoctivý i ve velkém. (Luk 16:10). To známe z naší republiky a v modrožlutém to vidíme na Ukrajině. Lidé si nevěří, státy si nevěří a USA raději odposlouchává všechny než, aby se zeptali. A proč se neptají? Protože nevěří, že jim někdo řekne pravdu.
Rodina i stát potřebují návrat k hodnotám. Jen na základě hodnot je možno obnovit obojí. A každý z nás může přispět, když obnoví své hodnoty.
