O znameních (minipovídka)

Mně budete něco povídat o znameních! A že prý se tomu nedá věřit! Jakpak by nedalo, jakpak by ne!

Tuhle mi přeběhla přes cestu kočka, černá tak, že ji nebylo na asfaltu vidět. "A hrome!" říkám si, "jakápak smůla tě čeká..." A taky jo, přijdu domů a žena hned na mě: "Tak si představ, že Koudelkovic zdědili přes půl milionu po strejčkovi a budou se stěhovat do většího!"
 
A já povídám: "Tak, a je to tady! Neříkal jsem to? Černá kočka přes cestu! Uhni mi z cesty,
ženská, sic tě ztluču!" A šel jsem a celou tu smůlu jsem si odstonal.
 
Potom jsem jednoho krásného dne ztratil korunu, vypadla mi kamsi do trávy. Tak jsem poklekl a hledám a hledám, hodinu, dvě, tři hodiny jsem lezl po trávníku, a koruna nikde. A potom jsem vám mezi stébly zahlédl pravý čtyřlístek! Povídám: "A hrome, konečně se na mě usmálo trochu štěstí." A jetelíček jsem utrhl. Jdu domů, bylinu v knoflíkové dírce a celý jsem napjatý, jaké že mi ten kousek zeleně přinese štěstíčko. No a hned ve dveřích na mne vyskočí moje milá žena a zvěstuje mi: "Tak si představ, že Koudelkovic dneska v tom novým vyhořeli, a ani to neměli pojištěný! Všechno pryč, Koudelková se dočista zbláznila a Koudelku vezli se srdcem!"
 
A já se jen smál nad tím štěstím a pohladil jsem to svoje čtyřštěstíčko v klopě, ženu jsem popadl, až se lekla, ale já povídám: "Co ty se lekáš, ženská hloupá, to já od radosti, že mi dneska tak přeje štěstí!" A pak už jsme se jen smáli a tančili.
 
Jak říkám, mně budete něco povídat o znameních a že prý na tom není ani zbla pravdy...