Hydrofob v zemi Vikingů aneb NORSKO 2013 - VIII.

Moje další cesta končí - deštěm a blátem. Loučím se s Bergenem, který i pod šedivou oblohou, ze které se snáší hektolitry vody, má svoje kouzlo.

V 5:30 mě budí úchylák tim, jak začne šíleně vrzat postelí, a pak zase tříská dveřma (začínam mít pocit, že to dělá schválně). Z postele se vykopu kolem osmé, na dnešek mám rozsáhlé plány. Je to poslední den, tak si ho chcu užít. Zalezu do sprchy, uvařim kaši k snídani a znovu si prostuduju mapu. Jako první vyjdu na vyhlídky (pěšky, na lanovku nemam), pak se vydam do zadní čáti přístavu, kde má být vrtulníkový stanoviště a cestou se případně zastavim v muzeu, na který jsem včera viděla reklamu u pevnosti.

A protože musim do 10 vyklidit postel, pádim dolů zabalit, abych se mohla přestěhovat do luggage room. Překvapuje mě, že jsem schopná to zkomprimovat všechno do malýho batohu a dokonce na první pokus. Paráda!

Vracim kartu od pokoje, odkládam batoh do úschovny a vyrážim ven. Vedle dveří visí vytištěná optimistická předpověď, že dneska bude celej den svítit sluníčko a bude 20°C. Skutečnost je taková, že za dveřma prší. Sice jen drobně, ale prší. No, nenadělam nic, takže jen zamířim do infocentra vyměnit peníze na autobus na letiště a zeptat se z kama vlastně jezdí.

Začíná pršet čim dál tim víc, takže měním plány a jako první mířím k muzeu. Ale tam nastane zrada, je otevřené až od 11, což je za víc než hodinu. Sakra. Jako nejjednodušší a nejbližší řešení volím podloubí u dřevěných domků a přilehlé obchody. Asi vás nepřekvapí, že tenhle nápad mělo víc lidí, takže je tu poměrně narváno. A prší stále víc.

V 11 se urychleně přemístim do muzea válečné historie. No kdyby nic jiného, tak tu neprší a mají tu záchod. V prvním patře je expozice žen ve válce, všechno popsané norsky, ale mají k dispozici desky, kde to je všechno přeložené do několika jazyků. A dokonce jsou v nich i “titulky” k videu, co tam běží na obrazovce. Muzeum si projdu uplně celý, vypadá moc pěkně. A na rozdíl od všeobecné norské úchylky na neustálé svícení, tady je naopak všude tma a světlo se spouští fotobuňkou až když někdo přijde. Že je před mým příchodem všude tma asi nemusim moc zdůrazňovat, co? Na závěr si jdu sednout do místnosti s občerstvením, kde mě příjemně překvapí, že tu mají pro návštěvníky konvice s horkou vodou, kafe a asi 8 různých čajů. Zdarma. A k tomu se na mě ještě usměje moooc krásnej norskej voják. Hned je ten ubrečenej den hezčí.

Na chvilku přestává pršet, takže se odebíram na další cestu, ale stačí ujít 200 metrů a zas začne, tak to vzdávam a vracim se do hostelu, že si aspoň uvařim oběd. Cestou míjim vikingský muzeum a jsem rozhodnutá, že pokud nepřestane pršet, tak ho po jídle navštívim.

V YMCAe spácham rychlojídlo a jakmile z okna vidim, že neprší, tak se odebíram ven. Nicméně než stihnu seběhnout to jedno patro dolů, tak už zas leje jak zkonve. Nemá cenu se v tomhle někam hnát, takže vařim čaj a sedam si do společenský místnosti, protože je tam výjimečně volno na gauči a prolistuju si průvodce. Hledam nějaký zajímavý muzeum, co by ideálně bylo blízko. Zaujme mě muzeum lepry, ale ve finále zjistim, že všechny muzea zavíraj za půl hodiny. Tak to jsem slušně prošvihla. Ale kdo by čekal, že tu všechno zavírá už ve tři? Nakonec místo toho, abych v klidu seděla s čajem v hotelu, tak neustále někam prcham před tim úchylem. Ale kam se hnu, tam jde za mnou. Jdu do kuchyně, jde tam, sedam si na chodbu, za chvíli tam sedí taky, vracim se do společenský místnosti a už ho mam zas před sebou.

No tak nic, přichází čas na softshellovej komplet a déšť - nedéšt, pudu ven. Přece tu nebudu jak pako sedět celej den a koukat na pořad o opuštěnejch opičkách a nechat se pronásledovat nějakym slizounem. Venku jako první zamířim ke stánku s čepicema, jednu si koupim, a byť na mě lidi koukaj dost zvláštně, narážim si jí rovnou na hlavu. Pak si ještě chvíli popovídam s prodavačem, který se mě jako první ptá, proč cestuju. No proč? To je otázka na dlouhou filosofickou debatu a ne na deset minut mezi řečí. A nebo neni?

Vyrážim k zadním přístavům, když ale zůstanu trčet v tunelu na cyklistický stezce, tak veškerý pokusy o objevování krás ubrečenýho Bergenu vzdávam a přes vyhlídku u pevnosti si zajdu koupit večeři a svačinu do letadla a srabsky se schovávam do hostelu, kde se snažim aspoň trochu usušit boty (po tom, co z nich vyleju tak dva litry vody z každý – zvláštní, že dovnitř se ta voda sama dostane a ven už se jí nechce) a ohřívam si zakoupenou večeři. Čekala jsem, že celá porce jídla bude v misce a ono je to místo toho zavařené po jednotlivých složkách v pytlíčkách. Na chuť je to nakonec celkem dobrý.

Čekam na odjezd jak jinak než s horkym čajem a smutným pohledem na liják venku.

Před sedmou beru batoh, naposledy se loučím s YMCAou a vyrážim na autobus. A protože nemam jedinou fotku sama sebe, že jsem tu byla, tak se to snažim napravit. Aspoň to budu mít s tradičním místním počasím.

Těsně před sedmou se přesunu před nedaleký hotel z kama odjíždí autobus. Za 70NOK a mam ho skoro sama pro sebe. Čekala jsem, že vzhledem k tomu, že jezdí celý den s 15 minutovým intervalem, tak pojede plný a místo toho jsme tam tři. Pár dalších ještě nabereme cestou, ale i tak netušim, jak se jim to může vyplatit.

Na letišti najdu WIZZairovskou přrpážku, dostanu samolepku na botoh, že neni větší, než má a jdu hledat gatu. K tý se prochází přes duty free shop, díky čemuž si chvíli připadam dost ztracená, ale naštěstí se najdu. Jsem tu brzo, takže stihnu ukořistit i židli a pak už jen čekam, až se dostaví opožděné letadlo.

Konečně přiletí a lidé se začnou prodírat ven přes náš dav, který by se zase rád nacpal dovnitř.

A protože to čekání asi bylo některým lidem dlouhý a duty free blízko, tak je část osazenstva značně pod vlivem alkoholu. Naštěstí mě ze spárů ožralejch pubertálních poláků zachrání zaměstnankyně letiště, která zahlásí, že lidi, co mají řadu 16 a víc, můžou jít venkem. A protoýe WIZZ nemá určený sedačky, tak se toho já a ještě jeden pán chytnem a jdeme zadem. Díky tomu ukořistim místo u levýho křídla a pozoruju, jak se všichni pomalu sunou dovnitř předníma dveřma. Nakonec napadne ještě 4 další, že se nemusí cpát s davem a taky to obejdou. Holt stádnost stále světu vládne. A nebo nechtěli zmoknout. Letadlo neni plný, takže mezi mnou a dalšim cestujcim je prázdná sedačka, takže se nějak zkroutim na ní a na svojí a snažim se trochu prospat.

V Katowicích přistaneme s lehkým zpožděním, ale Tigra bych měla v pohodě stihnout, neb mam batoh u sebe. Vycházim na parkoviště a nikde nikdo. Naštěstí mi zavolá řidič, zamává na mě deskama a můžem jet. V autě jsme tři ženský, prohodíme pár slov, než postupně všechny usnem.

Na Svinově vystupuju já a ještě jedna slečna a hned nás seřve uklízečka, že tudy rozhodně nikam nejdeme, protože tam právě vytřela. No bomba. Obejdem půlku nádraží k dalším dveřím a jdu se podívat, jestli náhodou nejede něco do Prahy už teď. Nejede,i když vlaky do dalších směrů maj i 5 hodin zpoždění. Takže čekání do 5 do rána, to bude něco. V tom proskleným budníku s lavičkama je pekelná zima, takže zkoušim čekárnu.

Zvonim na zvonek, přijde pokladní, a že potřebuje lístek. Říkam jí číslo rezervace. “A tak to teda ne tohle to! Tady je čekárna pouze pro cestující Českých drah!” WTF? Pokladní se otočí na podpatku a zaleze si zas do svojí teplý kukaně. Tak ať, jdu si sednout aspoň na lavičku u pokladny, z tama mě snad vyhodit nemůže. Ale kouká na mě dost nevraživě. Už aby bylo 5 a konečně jsem byla na finální cestě domů.

Žlutej vlak přijede nakonec na čas, prospim se v něm a za Pardubicema stevardka zjistí, že sedim ve špatnym tichym kupé. Takže stěhování národů na posledních pár kilometrů. Asi abych tu cestu měla trochu dobrodružnější i na závěr. Do toho na tu stevardku již ve správném vagonu řvou dvě cestující, že schválně dala na záchod ceduli, že je mimo provoz, aby ony chudinky museli na druhou stranu vagonu. Nevim, jestli je to tim, že sou lidi nerudný takhle brzo ráno a nebo byly zrovna skvrny na slunci, ale jsem fakt ráda, že dojíždíme do Prahy a já můžu prchnout do metra.