"Akorát sedí na sesterně a pijou kafe!"

"...o lidi se nezajímají, když po nich něco chcete, jen je otravujete! Jedna moje známá teď byla v nemocnici a jen ta nejhorší zkušenost..."

Aneb jak se po roce opět dostal „do oběhu“ můj článek o tom, že jde naše zdravotnictví do háje, a že tomu tak bude i nadále, než někomu dojde, že je potřeba nejen nabírat nové zaměstnance, ale hlavně si umět udržet i ty zkušené. (https://kutacova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=668792)A pod tímto článkem na facebboku (a do mé messengerové schránky) se začaly scházet komentáře o tom, kdo má jaké špatné zkušenosti z nemocnice, a že sestry stejně nic nedělají, jen si sedí v klidu na sesterně, popíjejí kafe, vybírají si boty na internetu a vlastně vůbec nejsou v nemocnici potřeba, protože prostě nic nedělají.

Pro začátek, ano, věřím, že někdo má špatné zkušenosti s jednotlivci. Není to snad tak, že v každém odvětví lidské činnosti si hned vybavíme minimálně jednoho člověka, který mu nedělá ani trochu dobré jméno, ale zároveň nikdo z nás nechce, aby s někým takovým byl házený do jednoho pytle? Navíc se negativa sdělují mnohem jednodušeji a tak nějak samozřejměji, než chvála. Nehledě na to, že když „dostaneme službu“, pro kterou jsme si do nemocnice přišli přesně tak, jak jsme si to představovali, není přece důvod o tom mluvit. To je samozřejmost, povinnost… Čest výjimkám a moc děkuji těm pacientům, kteří dokážou práci zdravotnického personálu ocenit – občas i prosté „děkuji“ dokáže dost zvednout náladu. Důvod o něčem mluvit je až ve chvíli, kdy se cokoliv odehrává i jen trošku jinak, než jsme si představovali.

Dovolte, abych tedy trochu shrnula, co taky může stát za tím, že sestra nepřiběhne hned se zazvoněním a taky za tím, že skutečně někdy sedí na sesterně a dokonce u počítače . Dovolím si alespoň pár příkladů z mojí zkušenosti z pooperačního a resuscitačního oddělení, kde jsem sama pár let pracovala, a pak taky z oddělení standardního, kde jsem byla na praxích.

Začneme tím standardem, protože tam mi přijde, že se na sestry útočí ještě o něco víc, než na JIPkách a na ARO. Hlavně v ohledu: „Měla jsem někoho v nemocnici a na pokoji s ním byl člověk, který se nemohl dozvonit na sestru. Určitě seděla na sesterně s kafem. Přišla asi až za 5 minut a ještě se blbě tvářila.“ „Místo toho, aby sestra šla a maminku nakrmila, tak určitě seděla na sesterně a pila kafe, maminku jsem musela nakrmit sama.“

Měla jsem tu čest být na praxi v jedné velké pražské nemocnici na interním oddělení, krom toho, že to byla skvělá praxe a spoustu jsem se tam toho naučila jak od sester, tak od sanitářů, taky jsem mohla vidět, co všechno musí zdravotníci zvládnout v jednom dni v počtu 3 sester, jedné ošetřovatelky a jednoho sanitáře. Když si uvědomíme, že na jednom oddělení je cca 30 lidí (někde i více), vychází nám to na 10 pacientů na jednu sestru, v noci 1 sestra na 15 pacientů.

Většinou se sestry snaží rozdělovat si pacienty tak, aby jedna neměla jen samé nemohoucí a jiná samé soběstačné, aby se to dalo zvládat, ale i tak si představte, že ve chvíli, kdy zazvoní jeden pacient, dojde k němu sestra, zjistí, že je potřeba pacienta přesadit na pojízdnou toaletu, dát mu mísu, vyměnit plenu, doprovodit na toaletu, pomoct posadit, uložit na druhý bok, srovnat ložní prádlo, aby se snížilo riziko proleženin, anebo třeba jen zapnout televizi, rádio, podat knihu, oloupat pomeranč, namazat housku, anebo si pacient jednoduše potřebuje s někým chvíli promluvit... To nějakou dobu zabere, někdy jen chviličku, někdy minuty i desítky minut, zvlášť, když např. musíte pacienta umýt a přestlat celou postel. Pokud v takovou chvíli zazvoní další, buď k němu dojde jiná sestřička, byť třeba nepatří k jejím pacientům, anebo musí, bohužel, počkat, protože k němu nemá v tu chvíli, kdo dojít. Některá zvonění může vyřešit i ošetřovatelka, anebo sanitář, jiná ale ne.

Samozřejmě, že když je to možné, odběhnete od jednoho klienta zjistit, co potřebuje jiný, ale jsou situace, kdy opravdu nemůžete hned vystřelit jinam. (Navíc pak si zas bude stěžovat ten první, že od něj sestřička utekla, asi si vypít to kafe, že jo...)

Totéž je s podáváním jídla. To totiž přijde z kuchyně v jednuurčitou  dobu (a za hodinu zas přijedou pro nádobí), sanitářka jej rozdá pacientům dle jejich diet a společně se sestrami a sanitářem jdou nakrmit ty, kteří to nezvládnou sami. A opět tu máte maximálně 5 lidí, kteří mohou s jídlem pomoci, ale třeba 10 a víc těch, kteří pomoc potřebují. Sestra se rozpůlit nemůže, zároveň nemůže žádného pacienta jen tak odbýt, takže ostatní opět musí čekat. Až někdo přijde s řešením, jak to udělat jinak, budou jistě všichni šťastní. V Asii to většinou je vyřešeno tím, že jídlo i dopomoc s ním musí řešit rodina. V tomhle jsme na tom přece jenom trochu lépe, ne? Na druhou stranu, když přijdete za někým sobě milým, tak je docela fajn, když mu třeba pomůžete zrovna s tím jídlem. Nebo do koupelny a na toaletu. Já vím, není to vaše práce, od toho jsou tu sestry, ale...) Ale ano, chápu, všichni chtějí dostat 100% péči (ideálně i něco navíc.) a chtějí ji dostat hned, ale bohužel to ne vždy je možné. Je nás málo. Sester, ošetřovatelů, sanitářů… I lékařů.

A teď zas něco z intenzivní péče. Tam sice podle vyhlášky o minimálním personálním zajištění má být jedna sestra na pacienta, ale realita je spíš jedna sestra na 1 a půl. Reálně se tedy jedna sestra stará o jednoho hodně těžkého pacienta a jiná o dva, kteří nejsou v až tak kritickém stavu. I tak se opět dostáváte do situace, kdy má jeden člověk v jednu chvíli krmit dva lidi, přebalovat dva lidi, polohovat dva lidi, připravovat pro ně léky, asistovat lékřům při převazech etc. (V příštím článku zkusím detailněji popsat běžnou denní a noční službu na pooperačním a resuscitačním oddělení, jen tak pro představu.)

Ale pojďme k tomu sezení na sesterně a u počítače. Díky jedné moc milé paní za komentář: „Ať si ty svoje papíry vypisujou po pracovní době, když jsou v práci, maj se starat o lidi a ne o papíry! Jenom se vymlouvají!“ Ano, dalším tématem bude administrativa. Pro někoho sprosté slovo ale zároveň naprosto nezbytná součást péče, kterou opravdu nikdo nebude a ani nemůže dělat po pracovní době, protože to do té pracovní doby prostě patří! Co není zapsáno, jakoby se nestalo. Navíc pokud budete po třech dnech dohledávat, jaký udělal člověk pokrok například v jídle, pohybové rehabilitaci a podobně, jak to máte bez dobře napsaného hlášení zjistit? Budete obvolávat kolegyně, které se o něj staraly?

Takže ať chcete, anebo nechcete, musíte neustále něco zapisovat, byť by se i to dalo určitě nějak zjednodušit a zredukovat. Něco zapisujete papírově přímo u lůžka pacienta, ale dost věcí řešíte v počítači. Opisujete výsledky vyšetření, objednáváte zpracování odběrů, píšete ošetřovatelské překladové zprávy, někdy vypisujete mimořádné události, tisknete štítky, dohledáváte starší informace v dokumentaci, píšete hlášení za svojí službu…A ano, mezi tím si zvládnete občas i vypít kafe a třeba si i něco říct s kolegyněmi, i kdž ne vždycky. Někdy se radíte o odborných věcech, jindy se prostě bavíte i normálně „lidsky“. A jestli něco dokáže alespoň trochu vyvážit náročnost zdravotnické práce, tak je to právě dobrý kolektiv, kdy víte, že se můžete na kolegy spolehnout jak v pracovních věcech, tak že se jim můžete svěřit i s osobními problémy. Protože i zdravotníci jsou lidé a ne roboti bez emocí.

A jako každý člověk i zdravotníci potřebují někdy pít, jíst, dojít si na záchod, když mají nějakého hodně (ať už fyzicky, anebo psychicky) náročného pacienta, tak si třeba jen na chvíli sednout, vydechnout, srovnat si všechno v hlavě. Zákoník práce platí pro všechny, takže i zdravotníci mají nárok na přestávku na 30 minut (navíc neplacených a v kuse), kdy se mají dojít najíst a oddechnout. Reálně se ne vždycy dostanete z oddělení do jídelny, někdy cíleně zůstanete na oddělení, protože si nemůžete dovolit odejít a nechat tam třeba jen dva kolegy, kdyby se náhodou něco dělo. I tak se mi stalo, že když jsme se ve 4 odpoledne konečně dostali k tomu, abychom se prostřídali na „oběd“, tak ke mně do kuchyňky vtrhnul syn jednoho pacienta se slovy: „Vy tu jako jíte? Táta chce, abyste mu dovezla televizi, má na ní právo.“ Abyste rozuměli, na našem oddělení jsme měli jednu televizi na pojízdném stolečku, kterou si museli pacienti prostřídat. No a protože pacient má právo na TV, ruší se tím automaticky vaše právo na přestávku. A ještě si vyslechnete, že to je naprostý skandál, protože sestry místo péče o pacienta vysedávají u večeře. "To si pište, že si na vás budu stěžovat!"

Mám na vás závěrem jednu velkou prosbu, až si zas příště řeknete, že sestry jen sedí na sesterně a pijou kafe, zamyslete se nad tím, jestli ta realita není někde jinde...