Začněme známým vtipem: Manželský pár vejde do čínské restaurace a uvidí naporcovaného psa. „Ježkovy oči!” zajíkne se žena. Přiběhne k ní malý Číňan s bločkem a povídá: „Už se to nese, paní.
Obličej mi cuká křečovitým šklebem a můj žaludek se převrací ve vlnách děsu. Ulicí se line nepříjemný pach spáleného masa neidentifikovatelných druhů. Vyhýbáme se clounou nevábného kouře Číňanům, kteří si pochutnávají na hadech, býčích penisech či cvčkách na špejli. Nacházíme se na nejznámějším trhu s jídlem v Pekingu, na Donghuamen.
Čínská gastronomie lidi fascinuje, zároveň ji odsuzují. Obyvatelé západního světa hojně navštěvují čínské restaurace, ale nešetří vtipy o vařených Bobících. Jaká je opravdová čínská kuchyně? “Jednotná originální čínská kuchyně neexistuje, pokud chcete poznat Čínu gastronomicky, musíte si zapamatovat dvě věci. Uvařit a sníst se dá úplně všechno a vše se musí připravit rychle. Snad s vyjímkou černých vajec,” píše Přemysl Čech v Objektivu s úsměvem. A tyto pravidla se každý den mého pobytu v Říši středu potvrzují.
V Číně se konzumuje vše a navíc nikdy nejde ani kousek něčeho, co by se dalo sníst, na zmar. Je to dáno historií, kdy se obyvatelé Číny celá staletí potýkali s hladomorem a nepředstavitelnou chudobou.
Nejlepším příkladem je využití bource morušového, z jehož kokonu se vyrábí surové hedvábí. “Nejprve se odmotá asi kilometr hedvábné nitě, zbytek kokonu se dá stranou a následně prodá například jako odličovácí tamponky (zde) a larva, nacházející se uvnitř, se upraží a sní,” vysvětlují nám v místní továrně na hedvábí. Jediné, co Číňani nejí jsou perlorodky a perlotvorky, protože věří, že všechno dobré přenesly už do perel.
Pohled na tržnici s jídlem mi nedělá dobře, nedokážu si představit, že by tu ještě smažili psy a kočky. Ne, že by je Číňani přestali jíst, ale před olympiádou v Pekingu stáhli tyto speciality do speciálních restaurací. Tam si můžete objednat psa a kočku například pod vzletným názvem “Svár draka s tygrem”.
Na pouličních trzích s jídlem si už ale smažené pudličí pacičky či kočičí ocásek nedáte, musíte se obejít s daleko “obyčejnějšími” pokrmy.
Nabízejí tu různé potvůrky na špejlích, již zmíněné hady, býčí penisy a cvrčky, ale můžete si pochutnat i na malých žralocích, krabech, kobylkách, mlocích, mořských hvězdicích či nejrůznějších druzích brouků. “A pokud se po upražení ještě škubou, je to důkaz čerstvosti,” vysvětlí vám místní.
V tradiční čínské restauraci se ale nemusíte bát, že by vám naservírovali cvrčky nebo psa (psí maso je několikrát dražší než kuřecí či hovězí). Tam to vypadá podobně, jak si asi každý představuje. Na kulatý stůl s otáčivým středem (v Číně se o jídlo všichni dělí) vám přinesou mísu rýže, kterou si můžete na požádání přidat, a vrchovaté talíře jídla, že to v devíti lidech nemůžete sníst. Pokrmy se skládají většinou z kuřecího, krůtího, hovězího či vepřového masa a z hodně zeleniny a hub. Omáčky jsou různě ostré a v každé restauraci se složením liší. Zajímavostí je, že první skleničku pití dostávate jako pozornost podniku.
Čínské restaurace nejvíc zklamou milovníky sladkého, toho se v Číně moc nedočkáte. Celkově všechny originální čínské sladkosti (snad až na nanuky) byly nejedlé. Na své si nepřijdou ani lidé holdující polévkám. Ty jsou povětšinou škrobovité a bez chuti.
Mě nejvíce zklamalo, že jsem nikde nenašla restauraci, kde by dávali štěstíčka, která jsem vždycky vídala v amerických filmech. Asi je mají jen v čínských restauracích v Americe. Kdyby někdo rozřešil tuto záhadu, dejte mi vědět.
