O smyslu života s Viktorem Franklem a Pinchasem Lapidem

Reflexe nad knížkou Bůh a člověk hledající smysl. Jak se vztahovat ke zlu? Jaká jsou úskalí seberealizace?  

Rozhodla jsem se, že každý týden přečtu jednu knížku a napíšu sem o ní. Protože čtení mi hrozně chybí, připadá mi, že bez něj nemám dost podnětů k přemýšlení. Annie Dillard někde napsala, že čtení a psaní je pro ni podobně přirozené jako dýchání – já bych mohla říct nejspíš to samé, a ještě dodávám, že jsem se naučila na nebezpečně dlouhou dobu zadržet dech. Teď se ale chci nadechnout. 

První knížka, o které chci psát, je Bůh a člověk hledající smysl. Nejdřív napíšu, co mi knížka dala, obecné informace o knize a jejích autorech najdete na konci článku. 

CO MI KNÍŽKA DALA

Okruhy, ve kterých mi knížka pomohla, bych rozdělila na tři.

I. Otevřela mi nové možnosti toho, jak se vztahovat k lidem, kteří dělají něco špatného nebo zlého, a jak s nimi pracovat.  

II.  Dala mi nový pohled na seberealizaci a přesvědčila mě, že to, že se moc nerealizuju, nemusí znamenat, že nežiju smysluplný život. 

III. Dala mi nový pohled na víru, což už jsem dlouho potřebovala, protože moje víra, a asi nejenom moje, je jako to blikající světlo v kostelích. 

K těm třem tématům bych chtěla napsat víc, nicméně v rámci tohohle článku zvládnu jen první dvě, o tom třetím bude řeč snad příště. I tak už zdaleka neplním to, že přečtu knihu týdně, protože tenhle článek mám rozepsaný tak 14 dní. 

I. 

Už dlouho jsem se ptala, jak zpracovávat zlo, se kterým se setkávám u druhých lidí. Ve své práci (i jinde) se opakovaně setkávám s lidmi, kteří mají destruktivní tendence – ničí sebe i své okolí, dělají špatné věci, často za hranou zákona (a nejenom z hlediska práva, ale i z hlediska mojí, převážně křesťanské, morálky). Moje první úvahy o nich vždycky začínaly tím, že je nechci a ani nemůžu soudit, protože mi to nepřísluší. Nejsem v jejich kůži, nezažila jsem to, co oni, neznám celý jejich příběh, nemám jejich vlastnosti, takže nemůžu posoudit, co je ke zlu dovedlo, a jak moc to všechno je jejich vina. To ví jenom Bůh, říkala jsem si. Tahle teorie je sice supr, ale postupem času jsem cítila, že mi nestačí. Dám příklad. Muž X spáchal něco zlého a svěří se mi s tím. Jsem rozhodnutá ho nesoudit, tak si řeknu „on možná nemohl za to, že to udělal“. Muž X je přitom, jako většina těch, co něco spáchali, recidivistou. Je riziko, že udělá něco zlého znovu, je pravděpodobné, že se bude chovat zle. Ani za to ho nechci soudit, tak si řeknu „on nemůže za to, že dělá a bude dělat tyto věci“. A v té chvíli bohužel muži X už nemůžu nijak pomoct. Pokud věřím, že nemůže za to, jak se chová, věřím současně i v to, že se nemůže změnit. A moje práce sociálního pracovníka nemá smysl. Samozřejmě v hlavě jsem o tom nikdy nepřemýšlela takhle černobíle, říkala jsem si spíš, že „on za to možná nemohl“. Ale ve výsledku jsem to možná nebrala v potaz, nikdy jsem nebyla schopná odhadnout, nakolik si daný člověk za svou situaci může sám, a tak jsem s ním jednala, jakoby si za to nemohl. A ztrácela jsem tím pádem schopnost věřit v jeho nápravu. Ignorovala jsem dokonce i to, že lidé si své skutky vyčítali, jejich lítost jsem měla tendenci mírnit výroky typu „ve vaší situaci se to dá pochopit“ apod. Řečeno úplně přesně, dělo se mi toto: v možnost nápravy daného člověka jsem nevěřila do té míry, do které jsem věřila, že tento člověk za své skutky nemůže. Vlastně šlo o to, že jsem přestávala věřit v to, že konkrétní člověk má funkční svobodnou vůli, že o sobě dokáže rozhodovat. Nevěřila jsem v to, že by v něm byla nějaká vůle ke změně, kterou by mohl aktivovat. Jediné, co jsem pro tyto lidi většinou dokázala udělat, bylo vyslechnout je, nabídnout jim své vědomosti (např. dát jim nástroje, jak pracovat se svými emocemi) a mít je ráda. 

Frankl k tomu říká: „Člověk je zvíře, ale zároveň je nekonečně více než zvíře. Přesahuje do humánní dimenze. Je to podobné jako s kostkou: V rovině je to čtverec, který má ale v prostoru dimenzi navíc. Jako člověk nejsem agresivní, ale jsem něco úplně jiného: Nenávidím, nebo miluji. (…) Člověk nenávidí, ale když mu umíme sdělit, že pro nenávist nemá důvod, potom je jeho nenávist absurdní. Naproti tomu, když druhému namluvíte, že má „agresivní potenciál“, který musí prožít, vzbudíte v něm fatalistický blud, že válka, nenávist a násilí jsou osudově nevyhnutelné. Ale pro člověka nic není osudem, Protože v rámci své dimenze musí sám vše stvořit. V žádném případě není vydán na pospas nějakým agresím. Poddá se jim jedině tehdy, když je soustavně indoktrinován, že není stvořitelem svého života, nýbrž jen obětí daných společenských a biologických okolností. Člověk je schopný, je nadaný k tomu, aby sám sebe překračoval, aby sám na sebe zapomínal, ztrácel se ze zřetele, přehlížel sám sebe ve chvíli, když se poddá nějaké věc nebo svému bližnímu. To mám na mysli, když mluvím o sebetranscendenci.“

Lapide dodává: „(…) Protože pokud jsem jako student akademie nebo jako pacient indoktrinován indeterminismem, že člověk není nic jiného než produkt genetických vloh a okolí nebo podmíněných procesů – pak mám přece pravdu, pokud říkám: Nejsem svobodný, a tedy nejsem ani zodpovědný. Proč bych tedy nemohl páchat kriminální činy, proč bych měl být orientován na smysl? (…) Když se totiž na někoho dívám jako na nebožáka – jako by „jeho Já nebylo pánem ve svém domě“, jak říkával Freud, jako by nebyl nic jiného než hříčka zbavená svobody a důstojnosti, jak to formulovat Skinner, potom jej dělám horším, než ve skutečnosti je – ničím jej! Pokud jej ale beru takového, jakým má být, pomáhám mu stát se tím, kým se má stát. Pak mobilizuji jeho vlastní lidský potenciál.“

A to mě přimělo přehodnotit to, jak jsem se doteď vztahovala k lidem, kteří dělali a dělají něco špatného. Jsem ochotná připustit, že možná ve velkém rozsahu mohou za to, co dělají, což je i v souladu s tím, jak to většinou vnímají oni sami – vyčítají si to, stydí se, nenávidí sami sebe. A v tomhle kontextu je možná důležité to, co hlásal jeden židovský rabi, totiž že každému, kdo lituje, bude odpuštěno. Že každým dnem je možné znovu začít. 

Tenhle problém se totiž dá převést i do osobní roviny, protože všichni potřebujeme odpuštění. Každý z nás má v životě něco, co udělal špatně, něco, za co se stydí a něco, co mohlo být jinak. Nepřipadáme si dost dobří, a není to jen tím, že nenaplňujeme požadavky, které na nás má okolí, především jde o to, že nenaplňujeme své vlastní požadavky, požadavky našeho svědomí. A potom nestačí jen říct si – já jsem dobrá, udělala jsem dost, snažila jsem se. Moc dobře totiž vím, že vždycky tomu tak nebylo. Ve své vině se ale ani přes to nemusím utopit, soustředit se jen na ni. Protože i mně může být odpuštěno, protože dobro ve mně je důležitější než všechno zlo.

II.

Další téma, kterému se chci věnovat, je seberealizace. Čím jsem starší, tím víc si všímám, že se mi v tomhle ohledu nedaří. Například: vždycky mě bavilo kreslení, myslím, že mi i šlo, a přesto – zas tolik jsem toho nenakreslila. A mám i další nadání, možná jsem i dost inteligentní na to, abych už dávno mohla něčím přispět do celospolečenské diskuze – mám přece gympl, tam nám říkali snad denně, že my jsme ti, jejichž hlas jednou bude slyšet. A můj hlas slyšet není – a kdyby byl, vím moc dobře, co by se stalo: zdálo by se mi, že je slyšet málo, měla bych pocit, že pořád můžu dělat víc. Moje seberealizace hasne na tom, že musím jíst, pít a spát, chodit do práce a být se svými blízkými a na tisíci dalších věcech, ze kterých se po kouscích skládá můj den. Proto mě zaujalo, co o seberealizaci říká Frankl. 

„Nedávno mi někdo právě toto vyčítal ve svém bestselleru: že popírám, že by primárním cílem měla být seberealizace. Seberealizace se ale v mé terminologii dá vždy uskutečnit jen per effectum, ale nikdy per intencionem. (= seberealizace vzniká jako vedlejší produkt, ne na základě toho, že si řeknu, že se budu realizovat). Když o ni usiluji – a zde plně souhlasím se zakladatelem konceptu seberealizace Abrahemem Maslowem – pak ji ztrácím. Maslow doslova píše: My experience agrees with Frankl’s that people who seek self-actualization directly, dichotomized away from a mission in life, don’t, in fact, achieve it.

Seberealizace je možná jen tehdy, když se ztratím, zapomenu na sebe, přehlížím se. Protože, abych se realizoval, musím k tomu mít nějaký důvod. A ten spočívá v tom, že se odvzdám nějaké věci nebo nějaké osobě, jak jste předtím správně řekl. Když ale ztratím z dohledu onu věc nebo onoho člověka, o nějž mi jde, a vidím jen sebe, v takové chvíli ztrácím důvod se realizovat. To je stejné jako úsilí o štěstí a radost. Když nemám důvod ke štěstí, potom nemůžu být šťastn; když tedy usiluji o to být šťastný, ztrácím vše, co by mi v mých očích mohlo být důvodem ke štěstí. Protože, čím víc se honím za štěstím, o to víc ho zaháním. Aby se tomu dalo porozumět, musíme se zbavit předsudku, že člověk je tu jen proto, aby byl šťastný. Protože to, co člověk ve skutečnosti chce, je důvod být šťastný; a když už k tomu jednou má důvod, pak se dostaví pocit štěstí, a to sám od sebe. Ve chvíli, kdy přímo usiluji o štěstí, ztrácím důvod, potřebný pro štěstí ze zřetele, čímž se sám pocit štěstí umenšuje a nemůže přetrvat. (…)

To samé platí i pro seberealizaci: kdo si klade seberealizaci za jediný cíl, přehlíží fakt, že člověk se vposledku realizuje jen tehdy, když – venku ve světě – naplňuje nějaký smysl. (…)

Nejde tedy jen o seberealizaci, ale o stávání se sebou na cestě světem, kolem věcí a lidí, kteří se ve světě nacházejí a o které mi musí jít. 

(…) Smysl, tak jak ho chápe logoterapie, přitom není univerzální, ale unikátní smysl. Tento unikátní smysl je takový, o němž logoterapie jako nenáboženský směr a nepastorální činnost smí hovořit – smysl okamžiku této osoby v této konkréktní situaci.“

Lapide o tom mluví takto: (…) sebeuskutečnění, seberozvíjení, seberealizace, tato moderní slova, která bych nazval egologií – stát se nelidou, ve snaze povýšit svůj egoismus na vědu. V moudrých citátech rabínů a Ježíše Nazaretského, který byl také rabín, je pravý opak: „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej. “ (L 17, 33)

To mj. dokládá, jaký byl Ježíš dobrý psycholog. (…) napadá mě paralela s Talmudem (Ta’anith 66a): „Co má člověk udělat, aby žil? Odpovídají: Zabije sám sebe (tzn. zabije svůj egocentrismus). A co má člověk udělat, aby zemřel? Odpovídají mu: Ať žije sám pro sebe. 

(…) To, že si tady teologie a psychologie podávají ruku, dokazuje i neznámý sibiřský zajatec, který sepsal svou zkušenost ve třech řádcích na pohlednici: 

Hledal jsem Boha a On se mi vyhnul.

Hledal jsem svou duši a nenašel ji.

Hledal jsem svého bratra a našel všechny tři. 

A Frankl ještě dodává: „Člověk se stává sebou samým, uskutečňuje sám sebe, stává se člověkem do té míry, do jaké neusiluje jen o sebe nebo o svou seberealizaci, nevidí své štěstí, nevidí své chutě, ale odkazuje se na něco jiného; sebe zapomíná, přehlíží se (…). 

Baví mě, jak je tenhle názor v rozporu s metrikama štěstí sociálních sítí, no vlastně mě to i trošku děsí. 

Ještě přikládám slíbený medailonek knihy…

O KNIZE A AUTORECH

Nejedná se o klasickou knížku, která vzniká tak, že si někdo sedne a napíše ji, je to přepis dlouhého rozhovoru mezi dvěma lidmi. První z těch dvou je Viktor Frankl, psycholog, který přežil koncentrační tábor, napsal A přesto říci životu ano, a založil psychologickou teorii zvanou logoterapie – terapie smyslem. A přesto říci životu ano jsem četla, takže jsem tohoto autora už znala. Druhý člověk, který se účastní rozhovoru, a většinou ho i vede (pokládá otázky), je Pinchas Lapide. Toho jsem před čtením knížky neznala, ale dočetla jsem se o něm, že se jedná o židovského teologa a religionistu, který se hodně zasloužil o židovsko-křesťanský dialog.

Celý rozhovor je hodně o víře, osobní víře Frankla a Lapida. Frankl se o ní jinak moc nešířil, věnoval se spíš přednášení o logoterapii, která se k žádnému konkrétnímu náboženství nepřiklání, jakkoli duchovní stránce člověka připisuje velký význam.

Oba diskutující přitom dost často citují Martina Bubera, a protože mě zaujal, tak jsem od něj začala číst knihu Já a ty. Třeba i o ní budu psát někdy příště. 

Nemám žádné učení, beru jen čtenáře za ruku, vedu jej k oknu a ukazuji mu svět doširoka otevřenýma očima.

Martin Buber