Jsme si jistí, že po týdnu nekritické glorifikace Palachova činu mladí chápou rozdíl mezi sebevraždou a obětí? Mezi hrdinstvím a zbabělostí? Mezi dneškem a dobou před padesáti lety?
Česká média chrlí poslední týden oslavné články o Janu Palachovi v souvislosti s výročím jeho upálení. Vzhledem k tomu, že jsem několik let vedla mládež v rámci skautu i jinde, mě to upřímně děsí. Snad všichni pisatelé oslavných článků totiž zapomněli na to, že ten, kdo je prohlášen za hrdinu, se snadno může stát vzorem. Nikdo ani slovem nezmínil nějaké obecné morální hledisko ohledně sebevraždy. Nikdo se nepokusil naznačit, že sebeupálení může být za jistých okolností hrdinské, ale za jiných naprosto odsouzeníhodné.
Ani jeden z pisatelů článků o Palachovi, které jsem četla (a byly jich desítky), se nestaral o to, zda čtenáři, obzvláště čtenáři mladší, pochopí, že Palachův čin byl možná hrdinstvím v případě Jana Palacha, ale že to ještě neznamená, že vzít si život je hrdinstvím vždy a že je to hodno nápodoby.
Ani jeden z autorů neřešil, jestli jsou děti a dospívající schopni rozlišit mezi současností, kdy žijeme v demokratické zemi, a tehdejší situací v zemi sevřené komunismem, jestli jsou schopni Palachův čin chápat v kontextu.
Osobně mám pocit, že redaktoři udělali podobnou chybu, jako byla ta, které se dopustili reportéři v televizi, když před dvaceti lety informovali společnost o tom, že „chodec má na přechodu přednost“. Nemysleli na důsledky. A nezmínili všechny skutečnosti.
A jenom doufám, že glorifikace Jana Palacha, při které se jaksi, jak je v našich školách i médiích už letitým zvykem (se kterým se začalo právě za komunismu), vytratil jakýkoli kritický morální soud, žádné následky být nebude.
Jenom doufám, že žádného mladého člověka, který má z nějakého důvodu dost světa kolem sebe, neinspiruje Palachův čin, doufám, že Palacha nikdo nenapodobí ve snaze stát se hrdinou.
Ale bojím se.
Protože v médiích, alespoň pokud mi to neuniklo, nikdo ani slůvkem neřekl, že sebevražda není správná. Jistě, že Palachův čin nemusíme vnímat jako sebevraždu, můžeme jej vnímat jako oběť. Ale měli bychom se ujistit, že mladší čtenáři pochopí rozdíl. Že pochopí, že sebevražda správná není, nebo přinejmenším není správná za určitých okolností.
Ze článků se to vynechalo snad v dobré víře, že si to každý rozumný člověk přece domyslí. Na mládež a na děti, tedy na ty, jejichž morální úsudek se teprve utváří, se prostě zapomnělo.
V této souvislostí je velkou ironií, že v tomtéž týdnu jsme zapáleně řešili otázku obědů zdarma pro každé školou povinné dítě. Až to na mě dělá trochu dojem, že o děti šlo i v tomto sporu jen málo.
Podle mě bylo třeba říci, že sebevražda není správná. Na otázku proč můžeme odpovídat různě.
Můžeme říci, že člověk, který si nedal život, by si ho neměl ani brát, že mu to zkrátka nepřísluší.
Můžeme sáhnout po Kantově morálním imperativu – sebevražda jistě nemůže obstát jako jednání, které dokáže být všeobecně platným principem.
Moralista minulého století G. K. Chesterton o sebevraždě psal například takto:
Člověk, který zabije druhého, zavraždil jednoho člověka. Člověk, který zavraždí sám sebe, zabije všechny lidi, je to, jako by vyhladil celý svět, i když jenom ten svůj.
(...)
Sebevrah uráží všechno na zemi(...), zhanobí každou květinu, protože pro žádnou mu život nestojí za to. V celém vesmíru neexistuje sebemenší tvor, pro nějž by jeho smrt nebyla výsměchem.
Když se někdo oběsí na stromě, mělo by listí okamžitě hněvem opadat a ptáci vzteky uletět, protože je to pro ně osobní urážka.
Můžeme se přít, jestli byl Jan Palach sebevrahem, na nějž platila všechna tato měřítka, anebo zda byl spíše mučedníkem, tedy někým, kdo svou smrtí vykupoval jiné.
Podle mě ale nesmíme nikdy, když si připomínáme jeho památku a hrdinství, zapomenout dodat, že nechválíme sebevraždu. Zvlášť pokud jsme morální autoritou pro děti a mládež.
