Nikdy jsem nebyla ten pravý dovolenkový tip. Nebaví mě prohlížet katalogy cestovek, nudí mě promítání diapozitivů z cizích prázdnin, nechci nikam daleko plout či letět a tam se mučit představou, že mojí kočce se po mě stýská a soused nám vytopil byt. Jsem prostě pecivál.
Moje nechuť k dovolenkovému cestování pochází z toho, že se mi v dětství dělalo v autě špatně. Nasedli jsme do strýcova trabantu, rozjeli se a já se poblila. Taky škodovku jiného strýce. Poblila jsem taky množství autobusů a dokonce jeden vlak. Prostě sebou moc házel po pražcích. A když součástí cestování je strašlivá nevolnost, křeče v bříšku, ponižující vyndávání snídaně v špinavém zarostlém pangejtu nebo třeštivý pohled řidiče, který se snaží zastavit v koloně náklaďáků, aby nemusel prát potahy, není divu, že mi cestování k srdci nepřirostlo. Když jsme dorazili na prázdninové místo a řidič vyvětral auto a dal sušit vyprané potahy, celá ta nepříjemnost trochu vyšuměla, ale stejně mi rodiče a příbuzní celé prázdniny říkali Amino, a nemysleli tím tu žirafu. Cestou zpět se to celé opakovalo, jenže dospěláci už měli podovolenkovou depku a k mým obtížím přistupovali velmi nevlídně.
Spolu s nastupující dospělostí mě sice klasická cestovní nevolnost přešla, ale to zvracení mé dovolené stejně tak nějak rámuje…
Třeba když jsme s přáteli vyrazili starou škodovkou na výlet do Říma. I nám, neznalým kapitalismu a jeho vydřidušných cen, bylo jasné, že buď se budeme cpát broskvemi, jahodami, olivami, mořskými potvorami a napájet mladým vínem, nebo budeme spát pod střechou. Zvolili jsme žrádlo a deset dní jsme spali v autě. Ano – čtyři dospělí jedinci nacpaní ovocem… A kdykoliv jsme to auto otevřeli, že jako nastoupíme, chtělo se mi vyvíteco.
A pak se mi narodily děti, takže perlou našich rodinných cest byla nyní jejich cestovní nevolnost, kdy jsem se na zadním sedadle snažila pochytat zvratky jednoho dítěte do igelitového sáčku a mezitím mi to ten druhý poklad lupnul pěkně na záda. Nebo cesta, kdy holčičky složily píseň s textem V Praze jsou Ře-py!, a to zpívaly a zpívaly a trochu i tancovaly šest hodin až na Moravu, to mi bylo hodně špatně. Nezapomenutelné bylo cestování v období nástupu puberty u té starší. Nejprve se obě pohádaly, která má větší zadek, koho mají rodiče raději a proč se musí jet zrovna teď a zrovna tam. Pak chvíli našpuleně mlčely, až to ta mladší nevydržela a kvílela: Vona se se mnou nebaví…., zatímco starší s vysunutým spodním rtem dumala o tom, kde se vzal takový tulipán jako ona na tomto genetickém smetišti. Bylo mi strašně špatně.
Opravdu vypjaté okamžiky pak přinášely dovolené a společné rodinné výlety v období rozpadu manželství. Jediný přínos zřejmě mělo toto cestování pro dcerky, protože se naučily spoustě nových zakázaných slov a s těmi pak perlily ve školce. Bylo mi strašně, strašně špatně, nejvíc z toho, jak jsem křečovitě dělala, že se nic neděje.
Po rozvodu jsme sice s děvčaty občas někam vyrazily, ale nervové vypětí pro všechny zúčastněné bylo neúměrné. Například ve vlaku do Drážďan se jedna z nich pokusila připojit k milým lidem ve vedlejším kupé a nepozorovaně s nimi vystoupit v Mostě. Následná hádka v uličce rozkomíhaného rychlíku mi způsobila těžkou nevolnost. Sice jsem nezvracela, ale chtělo se mi mocně. A když jsem viděla účet za studijní pobyt dětí v Anglii, nezvracela pouze proto, že jsem si uvědomila, že mám v žaludku poslední jídlo na dlouhou dobu…
Děti jsou dospělé a já konečně nikam nemusím, trávím dovolenou doma na gauči s knihou, maximálně navštívím pár nejbližších přátel, vyžeru jim lednici, probereme politiku a rodinu a dáme si pár piv. Po ránu mi sice taky bývá trochu špatně, ale tak nějak hezky špatně. Myslím, že opravdu cestovat budu až posmrtně, jako moje tetička Jájinka… viz http://www.marianne.cz/zabava/blogy/pohrebni
