V dubnu jsem si ošklivě zlomila ruku, což mě uvrhlo jednak do nepohyblivé invalidity, jednak do uslzené sebelítostivé žravosti. Abych trochu vyvážila nepřízeň osudu, hojně jsem polehávala s dobrou knihou a cpala se čokoládou a šunkovými chlebíčky, které u mě spolehlivě fungují proti všem chmurám. V létě jsem místo běhání a plavání prodělala dlouhou a zprvu dost bolestivou rehabilitaci a naučila jsem se dělat spoustu věcí jednoruč (třeba mazat chleby sádlem a obkládat kolečky kyselé okurky). Teď jsem zase jakž takž funkční a zdravá a čeká mě podzimní společenská sezóna.
Hned zkraje to bude Významný Večírek. Těším se na něj už měsíce. Jenže ouha – do plánovaných nových úzkých kalhot a hezkého maličkého trička se nevejdu, protože všechny ty antidepresivní chlebíčky se hezky vzaly za ručičky a vytvořily mi kolem pasu měkoučký plavací kruh. Frustrovaně se probírám svých chudým šatníkem. Šaty rovnou vynechávám, mám jen dvoje, z toho jedny jsou mi těsné dole, druhé nahoře i dole. Zkouším všechny kalhoty, všechna trička, dokonce i jednu šikézní noční košili, která by se dala v případě nouze nejvyšší upgradeovat na malé černé. Mezi jednotlivými kusy oblečení sedím v kuchyni u stolu, zoufale kouřím a cpu se sušenkami. Snad kdybych se plácla přes kapsu a nějaký větší oděv si koupila… Jistě, možná bych se vešla do nějakého županu, přemýšlím a nasliněným prstem vyzobávám sušenkové drobky z pytlíčku.
Nakonec vyhrabu největší džíny a volné tričko, pozůstatky z konce mého dávného těhotenství. Přemýšlím, že bych si k tomu vzala ještě pánskou vestičku, protože ta někdy působí jako korzet, ale fakt, že se už při zapnutí tří z osmi knoflíků dusím, mě od toho odradí. Takže džíny a tričko. Dívám se do zrcadla, pohled mi vrací samodruhý Moby Dick .
Pokusím se nedostatky oblečení dohonit pečlivým mejkapem a vyfoukáním vlasů přes kulatý kartáč. Tentokrát mě zrcadlo opravdu vyděsí - vypadám jako Marlon Brando v roli Vita Corleonea! Panebože, kdy mi narostly ty lícní torby? Kdybych si dala do pusy pomerančovou slupku, dostanu Oskara…
Chvíli na sebe dělám opičky do zrcadla a pak se vydám za přáteli. Moc se těším a navzory všemu pevně věřím, že si to dneska ohromně užiju. Koneckonců, kdo může říct, že byl na mejdanu s Marlonem? Cestou přemýšlím, jestli by mě mohl dabovat Alois Švehlík...
