Každé dítko má schopnost se během chvilky zmazat, ale u mě to byl od narození nepřehlédnutelný rys, něco jako habsburský ret nebo albinismus. Já se prostě prasila.
Zpočátku si matka myslela, že je to normální, byla jsem její první dítě a neměla zkušenost, ale neustálé převlékání a drhnutí mých hábků na valše jí zakrátko lezlo na nervy. Pamatuji se, jak mě tříletou nastrojenou do svátečního (bílé krepsilonové punčocháče a růžové pletené šatečky s pikotkou na límečku a rukávech) postavila před dům a odskočila si před odchodem na důležitou návštěvu přimalovat rtěnkou zdraví a štěstí na obličej. Když se vrátila, byla jsem celá od sazí. Našla jsem starou rouru od kamen a důkladně ji prozkoumala. Převlékala mě tehdy zbytečně škubavými pohyby a nahlas meditovala o velikém skleněném šturcu, pod který by se daly děti strkat.
Když jsem začala chodit do školy, ráno jsem se vypravovala sama. Nejdůležitější pro mě bylo nenadělat si na oblečení fleky od snídaně, případně před odchodem z domova znečištěné součásti garderoby zachytit a vyměnit. Ve druhé třídě jsem radši přestala snídat. A čištění zubů! Když jsem neměla zubní pastu na obličeji a na tričku, byla na kalhotách nebo aspoň na botě. Po celou dobu dětství jsem do školy chodila relativně čistá (maximálně ta zubní pasta), zato za školy ukoptěná jako havíř; rodina mohla podle skvrn určit, co jsem měla ke svačině, co k obědu v jídelně, za co jsem cestou domů utratila kapesné a kde jsem si hrála.
Na střední škole mi to začalo vadit. Chtěla jsem být sexy, vamp a elegantní, ale vypadala jsem jako postava z románu kritického realizmu, nejspíš někdo z Bídníků. Po marných bojích se zmrzlinou, rajskou omáčkou, blátem a inkoustem jsem najela na sportovní nedbalý look. Vydržel mi i v tanečních a dokonce na maturitním plese (červené víno a něco s majonézou).
Na vysoké škole se situace přiostřila, protože matka nemohla zapírat mé skvrny začerstva, nýbrž jsem jí je vozila jednou týdně zaschlé a nevypratelné nebo jsem je zašmudlala studenou vodou (jinou jsme neměly) a ponechala oschnout na rezatém topení (jiné jsme neměly). Spolužačky na koleji mi striktně odmítly půjčovat své oblečení a plácaly mě, když jsem se dotkla jejich triček. Také často parafrázovaly klasika, a když jsem šmátrala ve skříni po něčem méně flekatém, syčely na mě: Co hledáš v čistém prádle, opilcův synku? Opilcův synek mi nakonec říkali i někteří vyučující…
Když jsem se stala matkou, znásobilo to počet skvrn na mém oblečení, protože obě dcery si o mě otíraly ručičky a pusinky a zdobily mě vyzvraceným mlékem, marmeládou z koblihy i daleko horšími věcmi. Mimojdoucí museli být v šoku, proč rodiče těch krásných dvou princezen najali jako chůvu špinavého bezdomovce.
Dneska pracuji jako paní důležitá v kanceláři, musím tedy dodržovat jistý hygienický standard. Proto se vždycky snažím vyměňovat toner v kopírce nebo doplňovat inkoust do razítkovacích polštářků až koncem pracovní doby, kdy mě nikdo nevidí, a k obědu si vybírám jen světlá jídla, přesto mám pověst trochu výstřední ženy. Navíc spodní prádlo s pušapefektem neumožňuje vidět určité plochy na oblečení, takže s flekem od jogurtového nápoje na svetru chodím po chodbách celé dopoledne v domnění, že se mí kolegové a kolegyně usmívají, protože jaro už se blíží.
Moje neschopnost vydržet čistá mě dlouho trápila, ale už jsem si zvykla a přijímám to stoicky. Není to moje chyba, je to osud, kismet, omen. Jsem prostě narozená ve znamení čuněte.
