Tuhle večer, už v noční košili, tlustých fuseklích a s polštářem v ruce, jsem v televizi zahlédla mužnou charizmatickou tvář francouzského herce. Nevzpomínám si, jak se jmenuje, ale je to veliký fešák, chlapisko nosatisko jak hora.
Sednu si na chvíli k televizi, sleduji ho a přemýšlím, jestli by uměl opravit lustr v naší předsíni. Najednou se k němu připojí další galská superstar – taky fešák, ale mladší. Na ty štafle v předsíni by se mu lezlo rozhodně líp. Oba mají obrovské nosy a trochu vypadají jako kompars ke scéně z Tří veteránů KLUCI, NAŠEL JSEM FRŇÁKOVNÍK. Nejdřív jsou na sebe příkří, ale záhy se pokamarádí.
Film je samý sníh, tak si k televizi vezmu deku a zabalím si nohy. Taky je celý scénář dost pitomý a zápletka je buď prapodivně překombinovaná, nebo jsem smysl nepozobala, ale stejně zálibně koukám na oba chlapíky až přes půlnoc jak běhají, skákají, jezdí po sněhu, perou se a střílejí. Když zvítězí a objasní prastaré zločiny, nemůžu usnout, pořád na ně myslím, a na ten lustr. A taky že bych potřebovala v pokoji v rohu opravit podlahu. Zajímalo by mě, jací jsou Francouzi truhláři.
Když zazvoní budík, jsem v naprostém šoku, protože jsem si vůbec nevšimla, že jsem usnula. Poslepu ho zaplácnu a hned zase usínám. Zdá se mi dlouhý barevný sen o opraváři lustrů v lyžařských šponovkách, jak do objímky zašroubovává sněhovou kouli. Ve snu mi to přijde jako dobrý nápad, určitě se tím ušetří. Budík zvoní znovu a zanechá mě vyvrženou na bdělý břeh. Snažím se vstát, ale jsem unavená, jako by tu oba Francouzi byli celou noc osobně.
V koupelně ze zrcadla kouká má oteklá a zmačkaná tvář. Rychle se myju a čistím si zuby, česat se nemusím, protože venku prší a vlhká čepice a bunda s kapucou mi stejně vytvoří na hlavě účes dle svého a nikoliv mého vkusu. Mé prsty jsou po ránu neohrabané jako vařené libové párky a oblečení tudíž vzdoruje mojí snaze o rychlý odchod do práce, nejvíc ramínka od levné a škrábavé čínské podprsenky, která se vysmekávají střídavě ze všech háčků a střílejí mi kolem ospalého obličeje. Celkově mám pocit, že mě někdo v noci přifoukl, jsem celá neohrabaná a opuchlá. Chladná voda a zubní pasta vytáhnou roletu z mé ranní nenálady. Ve stoje si vypiju hrnek čaje a jsem zase schopná pustit se do boje.
V předsíni na sebe do zrcadla dělám opičky, vyplazuju jazyk, říkám zrcadlu Ž TÉM a tvářím se jako Pařížanka. Přitom si šněruju boty a zapínám zip na bundě a najednou si vzpomenu, že jsem v televizním programu na dnešní večer viděla nějaký film s Banderasem. Zamykám byt a uvažuju, jací asi jsou Španělé elektrikáři.
